|
Addi
|
CzeB21
|
3:66 |
Dobrořečte Hospodinu, ohni a žáre, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, chladno i horko, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, rosy a jíní, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, mraze a zimo, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, ledy a sněhy, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, noci a dni, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, světlo a temnoto, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, blesky a mraky, opěvujte a vyvyšujte ho navěky! Dobrořeč Hospodinu, země, opěvuj a vyvyšuj ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, hory a výšiny, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, všechny zemské rostliny, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, prameny, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, moře a řeky, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, velryby a všechna vodní havěti, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, všichni ptáci na nebi, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, všechna divoká i domácí zvěři, opěvujte a vyvyšujte ho navěky! Dobrořečte Hospodinu, všichni lidé, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, Izraelité, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, jeho kněží, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, jeho služebníci, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, duchové a duše spravedlivých, opěvujte a vyvyšujte ho navěky. Dobrořečte Hospodinu, svatí a pokorní v srdci, opěvujte a vyvyšujte ho navěky! Dobrořečte Hospodinu, Chananiáši, Azariáši a Mišaeli, opěvujte a vyvyšujte ho navěky – vždyť nás vysvobodil z podsvětí, spasil nás ze spárů smrti, zachránil nás ze žhnoucího ohně v peci, zachránil nás zprostřed plamenů. Děkujte Hospodinu – vždyť je tak dobrý a jeho milosrdenství trvá navěky. Dobrořečte Hospodinu, Bohu bohů, všichni zbožní, chvalte ho a děkujte mu – vždyť jeho milosrdenství trvá navěky!“ V Babylonu bydlel muž jménem Joakim. Vzal si za ženu dceru Chilkiášovu, která se jmenovala Zuzana. Byla velice krásná a ctila Hospodina, neboť její rodiče byli spravedliví a dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velice bohatý a měl u svého domu zahradu. Židé se k němu přicházeli radit, protože byl z nich všech nejváženější. Onoho roku byli za soudce ustanoveni dva židovští starci, o kterých ale Pán řekl: „Z Babylonu vzešla bezbožnost – od starců a soudců pokládaných za vůdce lidu.“ Ti často pobývali v Joakimově domě a všichni, kdo měli nějaké spory, přicházeli za nimi. Když lidé v poledne odešli, chodívala Zuzana ven a procházela se v zahradě svého manžela. Ti dva starci se každý den dívali, jak chodí ven a prochází se, a začali po ní toužit. Ztratili rozum – odvrátili oči od pohledu k nebi a přestali dbát na spravedlnost a slušnost. Oba z ní byli úplně omráčení, ale se svým trápením se navzájem nesvěřili. Styděli se totiž přiznat svou žádostivost – že s ní chtěli spát. Každý den však dychtili po tom, aby ji viděli. Jednou si řekli: „Je čas jít domů na oběd.“ A tak odešli každý svou cestou. Oklikou se ale vrátili a narazili na sebe. Když jeden po druhém žádal vysvětlení, nakonec se ke své žádostivosti přiznali. A dohodli se, že vyčkají na chvíli, kdy Zuzanu zastihnou o samotě. Když tak vyčkávali na příhodný okamžik, Zuzana si vyšla do zahrady jako obvykle jen se dvěma služkami, a protože bylo horko, chtěla se tam vykoupat. Nikdo jiný tam nebyl, jen ti dva starci ji sledovali z úkrytu. „Přineste mi olej a masti,“ řekla služkám. „A zavřete bránu do zahrady, chci se vykoupat.“ Udělaly, jak jim řekla, zavřely bránu do zahrady a odešly vedlejší brankou, aby přinesly, co jim paní přikázala. Starců si nevšimly, protože byli schovaní. Když dívky odešly, oba starci vylezli a rozběhli se k ní. „Podívej,“ řekli jí, „brána zahrady je zavřená a nikdo nás nevidí. Chceme tě mít, tak nám vyhov a buď povolná. Jinak dosvědčíme, že tu s tebou byl nějaký mladík, a proto jsi poslala služky pryč.“ „Nemám úniku!“ zasténala Zuzana. „Když to udělám, čeká mě smrt; když to neudělám, máte mě v hrsti. Já to však neudělám. Raději padnu do vaší léčky, než abych zhřešila proti Hospodinu.“ A tak Zuzana začala hlasitě volat o pomoc. Oba starci ji ale překřikovali a jeden z nich běžel otevřít bránu do zahrady. Lidé v domě uslyšeli ze zahrady křik a vyběhli se vedlejší brankou podívat, co se Zuzaně stalo. Když starci vyložili tu svou historku, služebníkům bylo velice stydno. Do Zuzany by totiž něco takového nikdy neřekli. Nazítří, když se k jejímu muži Joakimovi opět sešel lid, přišli také ti dva starci se svým zločinným plánem jak vydat Zuzanu na smrt. „Zavolejte Joakimovu ženu Zuzanu, dceru Chilkiášovu!“ řekli přede všemi. Zavolali ji tedy a ona přišla i se svými rodiči a dětmi a se všemi příbuznými. Zuzana byla velice půvabná a krásná na pohled. Tvář měla zahalenou, ale ti darebáci jí nařídili, ať závoj odkryje, aby se nabažili její krásy. Ti, kdo byli s ní, i všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starci před lidem povstali a položili jí ruce na hlavu. (Ona zatím vzhlédla s pláčem k nebi, protože v srdci důvěřovala Hospodinu.) Starci řekli: „Procházeli jsme se sami po zahradě a vtom přišla ona se dvěma služkami, zavřela bránu do zahrady a poslala služky pryč. Pak za ní přišel mladík, který tam byl schovaný, a lehl si k ní. My jsme byli právě v rohu zahrady, a když jsme tu nemravnost uviděli, rozběhli jsme se k nim a viděli jsme, jak spolu souloží. Jeho jsme chytit nedokázali, protože byl silnější než my – otevřel si bránu a utekl. Ji jsme však zadrželi. Vyptávali jsme se jí, co to bylo za mladíka, ale nechtěla nám to prozradit. To je naše svědectví.“ Shromáždění jim jakožto židovským stařešinům a soudcům uvěřilo a odsoudili Zuzanu k smrti. Zuzana tehdy hlasitě zvolala: „Věčný Bože, ty znáš každé tajemství a víš všechno dřív, než se to stane. Ty víš, že proti mně svědčili křivě. A hle, teď mám zemřít, i když jsem neprovedla nic, z čeho mě zlomyslně obvinili!“ A Hospodin ji vyslyšel. Když ji odváděli na smrt, Bůh probudil svatého ducha v mládenci jménem Daniel. Ten začal nahlas volat: „Nejsem vinen krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a ptali se: „Proč to říkáš? Co to znamená?“ Postavil se před ně a řekl jim: „Zbláznili jste se, synové Izraele? Odsoudili jste izraelskou dceru bez vyšetřování a jasného důkazu. Zpátky k soudu! Ti dva proti ní svědčili křivě.“ Všechen lid se spěšně vrátil a stařešinové Daniela vyzvali: „Pojď, posaď se mezi nás a vysvětli nám to, protože Bůh ti daroval moudrost starců.“ Daniel jim řekl: „Oddělte ty dva daleko od sebe a já povedu výslech.“ Když pak byli jeden od druhého odděleni, zavolal jednoho z nich a řekl mu: „Ty starý padouchu! Tvé dávné hříchy tě teď dostihly: vynášel jsi nespravedlivé rozsudky, odsuzoval nevinné a propouštěl viníky. Hospodin ale řekl: ‚Nevydáš na smrt nevinného a poctivého.‘ Takže – když jsi tu ženu opravdu viděl – pověz mi, pod jakým stromem jsi je viděl spolu obcovat?“ „Pod lískou,“ odpověděl. „Dobrá,“ řekl na to Daniel. „Ta lež tě bude stát hlavu. Boží anděl už dostal od Boha rozkaz, aby tě k smrti zlískal!“ Pak ho nechal odvést stranou a nařídil přivést druhého. Tomu řekl: „Ty kanaánský nežide! Krása tě omámila a žádostivost zkazila tvé srdce. Takhle jste zacházeli s dcerami izraelskými? Ony se vám ze strachu poddávaly, ale dcera judská vaši bezbožnost nesnesla. Teď mi tedy pověz, pod jakým stromem jsi je přistihl spolu obcovat?“ „Pod osikou,“ odpověděl. „Dobrá,“ řekl na to Daniel. „I tebe ta lež bude stát hlavu. Boží anděl už čeká s mečem, aby tě osekal. Zahubí vás oba!“ Tehdy celé shromáždění pozvedlo hlas a velebilo Boha, který zachraňuje ty, kdo v něho doufají. Postavili se těm dvěma starcům, které Daniel jejich vlastními slovy usvědčil z křivého svědectví, a uložili jim stejně krutý trest, jako chtěli oni uložit svému bližnímu: usmrtili je podle Mojžíšova zákona. Toho dne byl zachráněn nevinný život. Chilkiáš a jeho žena chválili Boha za jejich dceru Zuzanu a stejně tak její manžel Joakim a všichni příbuzní, protože se na ní nenašlo nic nepatřičného. A Daniel se od toho dne stal v očích lidu velikým mužem. Král Astyages byl uložen ke svým otcům a jeho království převzal Peršan Kýros. Daniel byl členem družiny babylonského krále a byl nejváženější ze všech jeho důvěrníků. Babyloňané měli modlu jménem Bél, které každý den věnovali dvanáct měřic hladké bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest soudků vína. Král tu modlu uctíval a chodil se jí každodenně klanět, avšak Daniel se klaněl svému Bohu. Král se ho zeptal: „Proč se neklaníš Bélovi?“ „Protože neuctívám modly zhotovené lidskýma rukama,“ odpověděl Daniel, „ale živého Boha, Stvořitele nebe i země, který má moc nade všemi živými.“ Král namítl: „Tobě se zdá, že Bél není živý bůh? Copak nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?“ Daniel mu odpověděl se smíchem: „Nenech se zmást, králi. Vždyť je to jen zevnitř hlína, zvenku bronz. Nikdy nic nejedl a nepil!“ Král se rozhněval, zavolal Bélovy kněze a řekl jim: „Jestliže mi neřeknete, kdo vždycky tu spoustu jídla sní, zemřete. A jestliže prokážete, že to sní Bél, zemře Daniel – za to, že se Bélovi rouhal.“ „Ať se stane, jak jsi řekl,“ odpověděl Daniel králi. Bélových kněží bylo sedmdesát, nepočítaje ženy a děti. Když potom král s Danielem vešel do Bélova chrámu, Bélovi kněží řekli: „My tedy, králi, jdeme ven. Ty nech nanosit jídlo, namíchat a nalít víno a pak zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Když ráno přijdeš a zjistíš, že Bél všechno nesnědl, zemřeme; anebo zemře Daniel za to, že nás lživě obvinil.“ Byli bez starosti, protože si pod stolem udělali tajný vchod, kterým tam vždycky lezli a jedli ty obětiny. A tak odešli a král nechal Bélovi předložit jídlo. Daniel pak přikázal svým služebníkům, aby přinesli popel a posypali jím podlahu v celém chrámu, tak aby o tom věděl jen král. Potom vyšli ven, zavřeli dveře, zapečetili je královým prstenem a odešli pryč. V noci přišli jako obvykle kněží se svými ženami a dětmi a všechno snědli a vypili. Časně ráno přišel král s Danielem a zeptal se: „Danieli, jsou pečeti neporušené?“ „Neporušené, králi,“ odpověděl Daniel. Když otevřeli dveře, král se hned podíval na stůl a hlasitě zvolal: „Veliký jsi, Béle, a není v tobě žádný klam!“ Daniel se však zasmál, zadržel krále, aby nevstoupil dovnitř, a řekl mu: „Podívej se na podlahu a posuď, čí jsou tyto stopy.“ „Vidím stopy mužů, žen a dětí,“ řekl král. Rozzlobil se proto a dal zajmout kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat tajné dveře, kterými tam chodili ty obětiny jíst. Král je pak nechal popravit a Béla vydal Danielovi, který ho zbořil i s jeho chrámem. Byl tam ještě veliký drak, kterého Babyloňané uctívali. Král řekl Danielovi: „Nemůžeš popřít, že tohle je živý bůh, tak se mu pokloň.“ „Budu se klanět jen Hospodinu, svému Bohu,“ pravil Daniel, „protože jen on je živý Bůh. Když dovolíš, králi, já toho draka zabiju, bez meče a bez kyje.“ „Dávám ti svolení,“ odvětil král. Daniel vzal pryskyřici, sádlo a chlupy, všechno to spolu uvařil, udělal z toho koláče a naházel je drakovi do tlamy. Drak to spolykal a praskl. „Jen se podívejte, co jste uctívali!“ řekl tehdy Daniel. Když o tom Babyloňané uslyšeli, velice je to pobouřilo. Shromáždili se proti králi a říkali: „Z krále je Žid! Nechal strhnout Béla, zabít draka, povraždit kněze!“ Přišli za ním a řekli mu: „Vydej nám Daniela! Jinak tě zabijeme i s tvou rodinou.“ Když král viděl, jak prudce na něj dorážejí, musel jim Daniela vydat. Shodili ho do lví jámy a byl tam šest dní. V té jámě bylo sedm lvů a každý den jim házeli dva lidi a dvě ovce. Nyní však nedostali nic, aby sežrali Daniela. V Judsku tenkrát žil prorok Abakuk. Ten uvařil kaši, nalámal do košíku chleba a šel to jídlo zanést žencům na pole. Hospodinův anděl mu však řekl: „Jídlo, které máš, dones Danielovi do lví jámy v Babylonu.“ „Pane,“ odpověděl Abakuk, „v Babylonu jsem nikdy nebyl a o žádné jámě nevím.“ Hospodinův anděl ho tedy vzal za vlasy a rychlostí větru ho odnesl až do Babylonu, rovnou k té jámě. „Danieli! Danieli!“ zvolal Abakuk. „Vezmi si jídlo, které ti poslal Bůh.“ „Vzpomněl sis na mě, Bože,“ řekl na to Daniel. „Neopustil jsi ty, kdo tě milují.“ Pak vstal a najedl se a Boží anděl hned odnesl Abakuka zpátky domů. Sedmého dne přišel král, aby Daniela oplakával. Přišel k jámě, podíval se dovnitř a co nevidí – Daniel tam klidně sedí. Tehdy hlasitě zvolal: „Veliký jsi, Hospodine, Bože Danielův, a kromě tebe žádný jiný není!“ Pak nechal Daniela vytáhnout z jámy ven a shodit do ní ty, kdo mu chystali záhubu. A lvi je ihned před jeho očima sežrali.
|
|