CzeCEP - II Corinthians - 2

2:1  Rozhodl jsem se však, že vám nesmím znovu přinést zármutek.

2:2  Kdybych já vás zarmoutil, kdo mě potěší, ne-li vy, které jsem zarmoutil?

2:3  To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech.

2:4  Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami - ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám.

2:5  Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti - nechci přehánět - vám všem.

2:6  Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás.

2:7  Proto je nyní spíše třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil.

2:8  Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.

2:9  Proto jsem vám také psal, abych poznal, jak se osvědčíte, zda jste ve všem poslušní.

2:10  Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám,

2:11  aby nás satan neobelstil; jeho úskočnost přece známe.

2:12  Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně,

2:13  a přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita; rozloučil jsem se s nimi a vydal se do Makedonie.

2:14  Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.

2:15  Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.

2:16  Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?

2:17  My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.