CzeB21 - Lamentations - 4

4:1  Ach, jak zašlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé kamení rozmetáno na každém nároží!

4:2  Synové Sionu bývali kdysi nad zlato vzácnější – ach, teď jsou levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vyrobil!

4:3  I šakalí matky nastavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dětem krutý tak jako pštrosi na poušti.

4:4  Kojenci na patro se lepí jazyk vyprahlý; o chleba prosí malé děti, a nikdo se s nimi nedělí.

4:5  Ti, kdo se lahůdkami živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šarlat oblékali, se přehrabují v odpadcích.

4:6  Trest mého lidu je ještě větší, než co zasloužila Sodoma – ta byla vyvrácena v jedinou chvíli, aniž se ruka pohnula!

4:7  Zasvěcení tu bývali čistější než sníh, nad mléko bělejší. Těla měli ruměná jako rubíny, jako by byli ze safíru broušeni.

4:8  Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí.

4:9  Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli.

4:10  Soucitné ruce žen vařily vlastní děti – ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid.

4:11  Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření. Zapálil na Sionu oheň, jenž pohltil jeho základy.

4:12  Nevěřili by zemští králové a nikdo z vládců světa, že vejde zapřisáhlý nepřítel do bran Jeruzaléma.

4:13  To kvůli hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží – těch, kdo prolévali v jeho středu krev nevinných!

4:14  Jak slepí bloudili v ulicích zbroceni krví prolitou; nikdo se neodvážil ani dotknout jejich rouch.

4:15  „Z cesty! Nečistý!“ křičeli na ně. „Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!“ A když teď bloudí tam a sem, národy říkají: „Už je tu nechceme!“

4:16  Hospodin sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo nebere ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce.

4:17  Oči jsme napínali, až nás bolely, marně jsme pomoc čekali. Ze svých věží jsme vyhlíželi lid, jenž nebyl s to nás zachránit.

4:18  Sledovali naše kroky, nemohli jsme ani vyjít ven. Přišel náš konec, dny se naplnily, ano, náš konec nadešel.

4:19  Naši pronásledovatelé byli rychlejší než orli na nebi. Po horách nás honili, číhali na nás na poušti.

4:20  Hospodinův pomazaný, náš vlastní dech, byl v jejich pasti polapen – a my jsme mysleli, že nám dá stín, v němž budeme žít mezi národy!

4:21  Raduj se a vesel, Dcero edomská, jež bydlíš v zemi Úc. I ty se však dočkáš kalicha – opiješ se a svlékneš donaha!

4:22  Tvůj trest vyprší, Dcero sionská, už nezůstaneš v zajetí. Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána, tvůj hřích se brzy odhalí!