DRC, KJV, CzeCEP, CzeB21, CzeCSP, CzeBKR, VulgClementine - Tobit - 2

2:1  But after this, when there was a festival of the Lord, and a good dinner was prepared in Tobias's house,

2:1  Za vlády krále Esar-chadona jsem se tedy vrátil domů a znovu se shledal se svou ženou Annou a synem Tobiášem. O našem svátku Letnic (což je Svátek týdnů) mi pak vystrojili skvělou hostinu. Sedl jsem si k jídlu

2:1  Post hæc vero, cum esset dies festus Domini, et factum esset prandium bonum in domo Tobiæ,

2:2  He said to his son: Go, and bring some of our tribe that fear God, to feast with us.

2:2  za prostřený stůl s množstvím nachystaných pokrmů a řekl jsem svému synu Tobiášovi: „Chlapče, jdi a vyhledej mezi našimi bratry v ninivském zajetí nějakého chudáka, který má srdce oddané Hospodinu. Přiveď ho, ať jí spolu se mnou. Počkám tu zatím na tebe, chlapče, dokud nepřijdeš.“

2:2  dixit filio suo : Vade, et adduc aliquos de tribu nostra, timentes Deum, ut epulentur nobiscum.

2:3  And when he had gone, returning he told him, that one of the children of Israel lay slain in the street. And he forthwith leaped up from his place at the table, and left his dinner, and came fasting to the body.

2:3  Tobiáš se tedy vydal hledat nějakého chudáka z našich bratří. Když se vrátil, řekl: „Otče!“ „Ano, synu?“ odpověděl jsem. Pokračoval tedy: „Otče, představ si, zrovna zavraždili jednoho z našich krajanů! Zardousili ho a nechali ležet na náměstí.“

2:3  Cumque abiisset, reversus nuntiavit ei unum ex filiis Israël jugulatum jacere in platea. Statimque exiliens de accubitu suo, relinquens prandium, jejunus pervenit ad corpus :

2:4  And taking it up carried it privately to his house, that after the sun was down, he might bury him cautiously.

2:4  Hned jsem vyskočil, hostinu tam nechal netknutou a odnesl to tělo z ulice. Uložil jsem ho do jednoho domku, abych ho po západu slunce pohřbil.

2:4  tollensque illud portavit ad domum suam occulte, ut dum sol occubuisset, caute sepeliret eum.

2:5  And when he had hid the body, he ate bread with mourning and fear,

2:5  Když jsem se vrátil, omyl jsem se a v zármutku pojedl trochu chleba.

2:5  Cumque occultasset corpus, manducavit panem cum luctu et tremore,

2:6  Remembering the word which the Lord spoke by Amos the prophet: Your festival days shall be turned into lamentation and mourning.

2:6  Vzpomněl jsem si na slova proroka Ámose o Bet-elu: „Vaše slavnosti se obrátí v truchlení a všechny vaše písně v nářek,“ a rozplakal jsem se.

2:6  memorans illum sermonem, quem dixit Dominus per Amos prophetam : Dies festi vestri convertentur in lamentationem et luctum.

2:7  So when the sun was down, he went and buried him.

2:7  Když slunce zapadlo, šel jsem vykopat hrob a tělo jsem pohřbil.

2:7  Cum vero sol occubuisset, abiit, et sepelivit eum.

2:8  Now all his neighbours blamed him, saying: once already commandment was given for thee to be slain because of this matter, and thou didst scarce escape the sentence of death, and dost thou again bury the dead?

2:8  Sousedé se mi vysmívali. Říkali: „Už mu otrnulo! Přece po něm kvůli tomu už jednou pátrali a chtěli ho zabít, a to utekl. A podívejte, zas pohřbívá mrtvé!“

2:8  Arguebant autem eum omnes proximi ejus, dicentes : Jam hujus rei causa interfici jussus es, et vix effugisti mortis imperium, et iterum sepelis mortuos ?

2:9  But Tobias fearing God more than the king, carried off the bodies of them that were slain, and hid them in his house, and at midnight buried them.

2:9  Tu noc jsem se umyl a šel jsem spát na dvůr; lehl jsem si u zdi, a že bylo horko, nepřikryl jsem si tvář.

2:9  Sed Tobias plus timens Deum quam regem, rapiebat corpora occisorum, et occultabat in domo sua, et mediis noctibus sepeliebat ea.

2:10  Now it happened one day that being wearied with burying, he came to his house, and cast himself down by the wall and slept,

2:10  To jsem ale nevěděl, že na zdi nade mnou sedí vrabci. Jejich teplý trus mi napadal do očí a udělal se mi na nich jakýsi zákal. Chodil jsem k lékařům, aby mě vyléčili, ale čím více mastmi mě mazali, tím více mé oči pod tím zákalem slábly, až nakonec osleply úplně. Čtyři roky jsem vůbec neviděl. Všichni mí bratři se kvůli mně rmoutili a Achikar mě dva roky živil, než odjel do Elymaidy.

2:10  Contigit autem ut quadam die fatigatus a sepultura, veniens in domum suam, jactasset se juxta parietem, et obdormisset,

2:11  And as he was sleeping, hot dung out of a swallow's nest fell upon his eyes, and he was made blind.

2:11  Má žena Anna v té době vydělávala domácími řemesly.

2:11  et ex nido hirundinum dormienti illi calida stercora inciderent super oculos ejus, fieretque cæcus.

2:12  Now this trial the Lord therefore permitted to happen to him, that an example might be given to posterity of his patience, as also of holy Job.

2:12  Posílala výrobky zákazníkům a oni jí za ně platili. Sedmého dne měsíce dystru dokončila plátno a poslala je zákazníkům. Ti jí zaplatili plnou cenu a navíc ještě darovali kůzle pro rodinu.

2:12  Hanc autem tentationem ideo permisit Dominus evenire illi, ut posteris daretur exemplum patientiæ ejus, sicut et sancti Job.

2:13  For whereas he had always feared God from his infancy, and kept his commandments, he repined not against God because the evil of blindness had befallen him,

2:13  Když za mnou přišla domů, kozlík začal mečet. Hned jsem si ji zavolal. „Odkud je to kůzle?“ ptal jsem se. „Snad není kradené? Vrať ho majitelům – nesmíme přece jíst nic kradeného!“

2:13  Nam cum ab infantia sua semper Deum timuerit, et mandata ejus custodierit, non est contristatus contra Deum quod plaga cæcitatis evenerit ei,

2:14  But continued immoveable in the fear of God, giving thanks to God all the days of his life.

2:14  „Přidali mi ho k ceně jako dárek,“ bránila se. Já jsem jí ale nevěřil. Opakoval jsem jí, ať ho vrátí majitelům, a velmi jsem se na ni kvůli tomu zlobil. Jenže ona mi vyčítala: „Kde jsou teď tvoje almužny? Kde jsou ty tvé spravedlivé skutky? Teď je vidět, jaký doopravdy jsi!“

2:14  sed immobilis in Dei timore permansit, agens gratias Deo omnibus diebus vitæ suæ.

2:15  For as the kings insulted over holy Job: so his relations and kinsmen mocked at his life, saying:

2:15  Nam sicut beato Job insultabant reges, ita isti parentes et cognati ejus irridebant vitam ejus, dicentes :

2:16  Where is thy hope, for which thou gavest alms, and buriedst the dead?

2:16  Ubi est spes tua, pro qua eleemosynas et sepulturas faciebas ?

2:17  But Tobias rebuked them, saying: Speak not so:

2:17  Tobias vero increpabat eos, dicens : Nolite ita loqui :

2:18  For we are the children of saints, and look for that life which God will give to those that never change their faith from him.

2:18  quoniam filii sanctorum sumus, et vitam illam expectamus, quam Deus daturus est his qui fidem suam numquam mutant ab eo.

2:19  Now Anna his wife went daily to weaving work, and she brought home what she could get for their living by the labour of her hands.

2:19  Anna vero uxor ejus ibat ad opus textrinum quotidie, et de labore manuum suarum victum quem consequi poterat, deferebat.

2:20  Whereby it came to pass, that she received a young kid, and brought it home:

2:20  Unde factum est ut hædum caprarum accipiens detulisset domi :

2:21  And when her husband heard it bleating, he said: Take heed, lest perhaps it be stolen: restore ye it to its owners, for it is not lawful for us either to eat or to touch any thing that cometh by theft.

2:21  cujus cum vocem balantis vir ejus audisset, dixit : Videte, ne forte furtivus sit : reddite eum dominis suis, quia non licet nobis aut edere ex furto aliquid, aut contingere.

2:22  At these words his wife being angry answered: It is evident the hope is come to nothing, and thy alms now appear.

2:22  Ad hæc uxor ejus irata respondit : Manifeste vana facta est spes tua, et eleemosynæ tuæ modo apparuerunt.

2:23  And with these and other such like words, she upbraided him.

2:23  Atque his et aliis hujuscemodi verbis exprobrabat ei.