CzeB21 - Job - 16

16:1  Job na to řekl:

16:2  „Už jsem těch věcí slyšel přespříliš – jako těšitelé jste ukrutní!

16:3  Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘ Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘

16:4  I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.

16:5  Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.

16:6  Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?

16:7  Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!

16:8  Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě.

16:9  Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem.

16:10  Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně.

16:11  Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům.

16:12  Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč,

16:13  zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi.

16:14  Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník.

16:15  Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem.

16:16  Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách.

16:17  Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!

16:18  Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!

16:19  Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce.

16:20  Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.

16:21  Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se přou lidé s přáteli!

16:22  Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.