CzeB21 - Job - 10

10:1  Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím.

10:2  Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.

10:3  Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem?

10:4  Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se?

10:5  Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk,

10:6  že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se?

10:7  Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!

10:8  Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

10:9  Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

10:10  Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?

10:11  Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě.

10:12  Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech.

10:13  Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly:

10:14  Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky.

10:15  Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.

10:16  Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mně znovu prokážeš.

10:17  Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.

10:18  Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!

10:19  Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli.

10:20  Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,

10:21  dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu,

10:22  do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“