CzeB21 - Job - 7

7:1  Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu.

7:2  Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu.

7:3  I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení.

7:4  Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.

7:5  Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané.

7:6  Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily.

7:7  Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.

7:8  Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.

7:9  Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.

7:10  Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.

7:11  Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.

7:12  Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?

7:13  Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘

7:14  Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,

7:15  že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!

7:16  Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!

7:17  Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?

7:18  Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat.

7:19  Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?

7:20  Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti snad břemenem?

7:21  Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“