CzeB21 - Job - 14

14:1  Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení.

14:2  Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.

14:3  Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš.

14:4  Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!

14:5  Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.

14:6  Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!

14:7  Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.

14:8  I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,

14:9  jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.

14:10  Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje?

14:11  Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,

14:12  právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.

14:13  Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!

14:14  Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!

14:15  Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.

14:16  Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.

14:17  Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.

14:18  Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,

14:19  jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!

14:20  Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.

14:21  O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.

14:22  Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“