CzeB21 - Jonah

Chapter 1

1:1  Jonáš, syn Amitajův, dostal slovo od Hospodina:

1:2  „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, neboť jejich špatnost vystoupila přede mne.“

1:3  Jonáš ale vstal a dal se na útěk za moře, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy, kde našel loď plující do Taršiše. Zaplatil a vstoupil na palubu, aby se s nimi plavil za moře, pryč od Hospodina.

1:4  Hospodin však na moře seslal veliký vítr, a na moři se strhla tak veliká bouře, až hrozilo, že loď ztroskotá.

1:5  Námořníci strachy volali každý ke svému bohu a vyhazovali náklad z lodi do moře, aby jí odlehčili. Jonáš zatím sestoupil do podpalubí, kde si lehl a tvrdě usnul.

1:6  Když ho tam našel kapitán, obořil se na něj: „Co? Ty tu spíš?! Vstaň a volej ke svému bohu! Třeba si nás všimne a nezahyneme.“

1:7  Lodníci se pak domluvili: „Pojďme losovat, ať zjistíme, kvůli komu na nás přišlo to neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše.

1:8  začali ho vyslýchat: „Teď nám pověz, proč na nás přišlo to neštěstí! Co jsi zač? Odkud cestuješ? Z jaké jsi země? Z jakého národa?“

1:9  Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a uctívám Hospodina, Boha nebes, který stvořil moře i pevninu.“

1:10  Těch mužů se zmocnila veliká bázeň a říkali mu: „Cos to provedl?“ (Prozradil jim totiž, že utíká pryč od Hospodina.)

1:11  Bouře na moři zuřila stále víc, a tak se ho ptali: „Co s tebou máme udělat, aby se moře utišilo?“

1:12  „Hoďte mě do moře,“ odpověděl jim, „tím ho utišíte. Vím, že vás ta veliká bouře přepadla kvůli mně.“

1:13  Lodníci se pokoušeli veslovat zpátky k pevnině, ale marně. Moře totiž bouřilo stále silněji.

1:14  Nakonec tedy volali k Hospodinu: „Prosím, Hospodine, kéž nezahyneme kvůli smrti toho muže. Netrestej nás za prolití nevinné krve! Vždyť ty sám, Hospodine, konáš svou vůli.“

1:15  Pak Jonáše hodili do moře, a moře přestalo zuřit.

1:16  Mužů se zmocnila veliká bázeň před Hospodinem. Obětovali Hospodinu a zavázali se mu sliby.

Chapter 2

2:1  Hospodin však zařídil, aby Jonáše spolkla jedna veliká ryba, a Jonáš v jejím břiše strávil tři dny a tři noci.

2:2  V břiše té ryby se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu,

2:3  a řekl toto: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání.

2:4  Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami.

2:5  Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám?

2:6  Voda mě obklopila ze všech stran, kolem dokola je hlubina, má hlava tone v chaluhách.

2:7  Ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla. Tys mě však z propasti vyzvedl, Hospodine, Bože můj!

2:8  Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl. Má modlitba k tobě dolehla, našla tvůj svatý chrám.

2:9  Ti, kdo marné nicotnosti ctí, sami se zbavují věrnosti.

2:10  Já ti však s vděčným voláním přinášet budu oběti. Co slíbil jsem, to vyplním. U Hospodina je spasení!“

2:11  Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu.

Chapter 3

3:1  A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina:

3:2  „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, co ti sám řeknu.“

3:3  Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město; projít jej trvalo tři dny.

3:4  Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a volat: „Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno,“

3:5  obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli pytlovinu.

3:6  Když se ta zpráva donesla ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, svlékl si plášť, zahalil se pytlovinou, usedl v popelu

3:7  a nechal v Ninive vyhlásit toto: Výnosem krále a jeho velmožů se nařizuje: Lidé ani zvířata, skot ani brav ať neokusí žádnou potravu; ať nejedí ani nepijí.

3:8  Lidé i zvířata ať se zahalí pytlovinou a volají ze vší síly k Bohu. Každý ať se odvrátí od svých zlých cest a od násilí, které mu lpí na rukou.

3:9  Kdo ví? Třeba se Bůh rozmyslí, slituje se a upustí od svého planoucího hněvu, takže nezahyneme.

3:10  A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.

Chapter 4

4:1  Jonáše ale popadla veliká zlost. Rozzlobilo ho to tak,

4:2  že se k Hospodinu modlil: „No prosím, Hospodine, neříkal jsem to ještě doma? Právě proto jsem předtím utíkal za moře: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a soucitný, shovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla upouští.

4:3  Radši mě teď, Hospodine, rovnou zabij! To radši zemřu, než abych žil!“

4:4  Hospodin mu odpověděl: „Myslíš, že se zlobíš právem?“

4:5  Jonáš pak odešel z města a usadil se na východ od něj. Postavil si tam budku a sedl si do jejího stínu, aby vyhlížel, co se s tím městem stane.

4:6  Hospodin Bůh zařídil, aby nad Jonášem vyrostl lopuch, rozprostřel se mu nad hlavou a svým stínem mu ulevil od jeho zloby. Jonáš měl z toho lopuchu velikou radost.

4:7  Druhého dne za svítání ale Hospodin zařídil, aby ten lopuch nahlodal červ, takže uschl.

4:8  Když pak vyšlo slunce, Bůh zařídil, aby od východu přivanul horký vítr. Slunce pražilo Jonášovi na hlavu, až omdléval. Bylo mu na umření. Říkal: „Radši zemřu, než abych žil!“

4:9  Hospodin Jonášovi odpověděl: „Myslíš, že se kvůli tomu lopuchu zlobíš právem?“ „Jistěže právem!“ opáčil Jonáš. „Zlobím se k smrti!“

4:10  „Tobě je líto toho lopuchu?“ řekl Hospodin. „Vždyť jsi ho neobdělával a nepěstoval. Přes noc vyrostl, přes noc zašel.

4:11  A mně nemá být líto Ninive, toho velikého města? Vždyť v něm žije více než sto dvacet tisíc lidí, kteří ani nerozeznají svou pravici od levice – a k tomu tolik zvířat!“