CzeBKR - Job - 14

14:1  Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

14:2  Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

14:3  A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

14:4  Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

14:5  Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

14:6  Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

14:7  O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

14:8  By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

14:9  Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

14:10  Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

14:11  Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

14:12  Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

14:13  Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

14:14  Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

14:15  Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

14:16  Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

14:17  Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

14:18  Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

14:19  Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

14:20  Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

14:21  Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

14:22  Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.