CzeBKR - Job - 30

30:1  Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

30:2  Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

30:3  Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

30:4  Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

30:5  Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

30:6  Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

30:7  V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

30:8  Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

30:9  Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

30:10  V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

30:11  Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

30:12  Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

30:13  Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

30:14  Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

30:15  Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

30:16  A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

30:17  Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

30:18  Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

30:19  Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

30:20  Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

30:21  Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

30:22  Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

30:23  Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

30:24  Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

30:25  Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

30:26  Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

30:27  Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

30:28  Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

30:29  Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30:30  Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

30:31  A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.