CzeB21 - Job - 37

37:1  „Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.

37:2  Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází!

37:3  Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří.

37:4  Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.

37:5  Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání.

37:6  Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘ lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘

37:7  Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání.

37:8  I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších.

37:9  Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší.

37:10  Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny.

37:11  Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým.

37:12  Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.

37:13  Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl.

37:14  Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej.

37:15  Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk?

37:16  Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše?

37:17  Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem,

37:18  můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?

37:19  Pouč nás tedy, co mu máme říct – pro tmu si neumíme ani řeč připravit!

37:20  Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení?

37:21  Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil.

37:22  Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil!

37:23  Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.

37:24  Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí.“