CzeCEP - Job - 7

7:1  Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?

7:2  Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek,

7:3  tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.

7:4  Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.

7:5  Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.

7:6  Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.

7:7  Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.

7:8  Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

7:9  Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,

7:10  nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.

7:11  A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.

7:12  Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?

7:13  Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání‘,

7:14  děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,

7:15  že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.

7:16  Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.

7:17  Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,

7:18  že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?

7:19  Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?

7:20  Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?

7:21  Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“