CzeCEP - Job - 14

14:1  Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.

14:2  Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.

14:3  Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.

14:4  Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.

14:5  Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.

14:6  Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.

14:7  Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,

14:8  byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.

14:9  Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.

14:10  Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?

14:11  Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;

14:12  člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

14:13  Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.

14:14  Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.

14:15  Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.

14:16  A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,

14:17  zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.

14:18  Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;

14:19  voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.

14:20  Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.

14:21  Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.

14:22  Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“