CzeCEP - Job - 3

3:1  Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.

3:2  Jób mluvil takto:

3:3  „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘

3:4  Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.

3:5  Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.

3:6  A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.

3:7  Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

3:8  Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.

3:9  Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,

3:10  neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

3:11  Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?

3:12  Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?

3:13  Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku

3:14  spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,

3:15  nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem,

3:16  nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.

3:17  Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku,

3:18  vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče,

3:19  malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

3:20  Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,

3:21  kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,

3:22  těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?

3:23  A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?

3:24  Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda;

3:25  čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.

3:26  Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře.“