CzeB21 - Lamentations

Chapter 1

1:1  Ach, jak zůstalo opuštěno to město plné lidí! Jako by bylo ovdovělo to proslulé mezi národy! Bývalo kněžnou mezi zeměmi, a teď je v otroctví.

1:2  Hořce naříká celou noc, po tvářích kanou slzy. Z jejích milenců, kolik jich bylo, ji žádný nejde utěšit. Všichni přátelé ji zradili, obrátili se proti ní!

1:3  Juda odešel do vyhnanství ponížen krutou porobou. Přebývá mezi pohany a nemá, kde by spočinul. Všichni, kdo ho pronásledovali, ho dostihli v jeho sevření.

1:4  Osiřelé jsou cesty na Sion, nikdo už nejde na slavnost. Jeho brány pustě zejí, jeho kněží sténají, jeho panny mají smutek – Sionu je tak hořce!

1:5  Jeho protivníci triumfují, nepřátelé mají zdar. Hospodin totiž Jeruzalém ranil kvůli mnoha jeho nevěrám. Do zajetí šly i děti – nepřítel si je vzal!

1:6  Dceru sionskou opustila veškerá nádhera. Její velmoži jako jeleni pastvu marně hledají; zbaveni síly prchají před svými pronásledovateli.

1:7  Ve dnech trápení a bloudění Dcera jeruzalémská vzpomíná na všechny poklady, jež kdysi mívala. Když její lid padal rukou soka a nikdo nešel na pomoc, nepřítel se tenkrát díval a smál se nad tou záhubou.

1:8  Dcera jeruzalémská hrozně hřešila, stala se nečistou. Každý ctitel jí teď pohrdá, když vidí její nahotu, a ona zatím sténá, hanbou zakrývá si tvář.

1:9  Na jejích sukních špína ulpěla, nestarala se, co bude pak. Neuvěřitelný byl její pád a nikde žádná útěcha. Pohleď, Hospodine, na mé trápení – nepřítel zvítězil!

1:10  Na vše, co jí bylo drahé, vztáhl svou ruku nepřítel. Viděla, jak do její svatyně vtrhli pohané – ti, o kterých jsi nařídil: „Do tvého shromáždění nesmějí!“

1:11  Všechen její lid sténá a žebrá o chleba. Své drahé dali za něco k jídlu, aby se udrželi naživu. Pohleď, Hospodine, jen se podívej, v jaké jsem hrozné potupě!

1:12  Není to pro vás vůbec nic, všichni, kdo procházíte kolem? Jen se podívejte, pohleďte, zda je bolest podobná té, kterou trpím, kterou mě ranil Hospodin v den, kdy se rozlítil.

1:13  On seslal oheň z výšiny do mých kostí, které zachvátil. On nastražil mým nohám síť, obrátil mě zpátky. On způsobil mé zničení, celé dny ležím v bezmoci!

1:14  Z mých hříchů se stalo jho, jež bylo jeho rukou svázáno. Zavěsily se mi na hrdlo, to jho mě síly zbavilo! Hospodin mě vydal do rukou, před nimiž obstát nemohu.

1:15  Hospodin pohrdl všemi hrdiny, kteří jsou v mých zdech. Vojsko proti mně shromáždil, aby rozdrtil mé mládence. Hospodin šlapal v lisu panenskou dceru Judu!

1:16  To proto nyní pláči, z očí mi tečou slzy. Není nablízku, kdo by mě potěšil, kdo by mi život navrátil. Mé děti zůstaly opuštěny – nepřítel zvítězil.

1:17  Sion své ruce vztahuje, chybí mu těšitel. Hospodin vzbudil proti Jákobovi všechny nepřátele z okolí; Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.

1:18  Hospodin je ale v právu, vždyť jsem se vzepřela jeho příkazům. Poslyšte, všechny národy, pohleďte na mé trápení: Mé panny i mí mládenci museli jít do zajetí.

1:19  Volala jsem své milence, ti mě však zradili. Moji kněží i mí stařešinové ve městě pomřeli, když žebrali o něco k jídlu, aby se udrželi naživu.

1:20  Pohleď, Hospodine, na mé úzkosti, jak se mi chvějí útroby! Srdce mi buší v prsou nad mojí hroznou vzpourou. Venku meč vraždí děti, doma umírají hlady!

1:21  Každý slyší mé sténání, nikdo mě ale netěší. Všichni mí nepřátelé slyší o mém neštěstí a jásají nad tím, co jsi dopustil. Kéž už přivedeš ten vyhlášený den, kdy je postihne to, co mě!

1:22  Kéž už všechna jejich zloba vystoupí před tvou tvář. Proveď jim, co jsi mi učinil za všechny mé nevěry. Je příliš mého sténání, srdce mi puká bolestí!

Chapter 2

2:1  Ach, jak Hospodin hněvem zahalil Dceru sionskou! Z nebe až na zem zahodil Izraelovu nádheru. V den svého hněvu nebral ohledy na podnož svých nohou.

2:2  Hospodin bez milosti pohltil všechny Jákobovy příbytky. Ve své prchlivosti rozbořil opevnění Judské dcery. Porazil k zemi, zneuctil království i s jeho velmoži!

2:3  V zuřivém rozhněvání uťal Izraeli rohy. Před tváří nepřítele odvrátil od něj svou pravici. Vzplanul proti Jákobovi plamenem jak oheň, jenž vše spaluje.

2:4  Jako nepřítel napjal luk s pravicí připravenou k výstřelu. Jako protivník pobil vše, co bylo krásné na pohled. Jak oheň vylil svůj prudký hněv na stánek Dcery sionské.

2:5  Hospodin jednal jako nepřítel, pohltil celý Izrael; pohltil všechny jeho paláce, rozbořil jeho opevněnou zeď. Rozmnožil Dceři judské žal a zármutek.

2:6  Zpustošil svůj příbytek jako zahradu, svůj svatostánek nechal zaniknout. Hospodin nechal v zapomnění upadnout svátky i soboty na Sionu; krále i kněze zavrhl ve svém rozhořčeném hněvu.

2:7  Hospodin na svůj oltář zanevřel, zošklivil si svou svatyni. Vydal do rukou nepřátel městské hradby i pevnosti. V Hospodinově domě byl slyšet křik jako v den slavnosti.

2:8  Hospodin pojal rozhodnutí, že zničí hradby Dcery sionské. Natáhl šňůru, začal měřit, odvrátit od zkázy už nedal se. Hradby i bašty proto naříkaly, klesly společně.

2:9  Brány se k zemi zřítily, když rozlámal a rozbil závory. Král i velmoži jsou mezi pohany, Zákon se vytratil. Také proroci už nemají od Hospodina žádné vidění.

2:10  Stařešinové Dcery sionské sedají mlčky na zemi. Prachem si hlavu pokryli, oblečeni do pytloviny. Jeruzalémské panny svěsily hlavy k zemi.

2:11  Pro slzy už sotva vidím, mé útroby se chvějí. Srdce mi puká nad ranami, jež padly na můj lid; nad tím, že děti, ba i kojenci klesají v městských ulicích.

2:12  Svým matkám říkají: „Kde je jídlo? Kde je pití?“ Hroutí se jako zranění na městských prostranstvích, pomalu vypouštějí duši svým matkám v náručí.

2:13  K čemu tě přirovnám, Dcero jeruzalémská, čemu se jenom podobáš? K čemu tě připodobním, abych tě potěšil, panenská Dcero sionská? Tvá rána je hluboká jako oceán, kdo by tě mohl uzdravit?

2:14  Tvoji proroci ti prorokovali lži a nesmysly. Neodhalovali tvé zločiny, aby odvrátili tvé vyhnanství. Proroctví, která ti předkládali, byly lži a přeludy!

2:15  Všichni, kdo půjdou okolo, sprásknou nad tebou ruce. Hvízdnou a hlavou potřesou nad Dcerou jeruzalémskou: „To že je to město, jemuž se říkalo Dokonalost krásy, Potěcha vší země?“

2:16  Všichni tví nepřátelé si otvírají ústa na tebe. Pohvizdují a cení zuby se slovy: „Konečně jsme je zničili! Na tenhle den jsme čekali a dočkali jsme se – už je tady!“

2:17  Hospodin vykonal to, co plánoval; to, co řekl, také udělal. Jak varoval už odedávna, bořil, aniž se slitoval. Obveselil nad tebou protivníka, roh tvých nepřátel nechal triumfovat.

2:18  Volej k Hospodinu ze srdce – ach, hradby Dcery sionské! Ať tvé slzy proudí potokem, ať už je noc či den! Odpočinek si nedopřej, tvé oko ať neusne!

2:19  Vstávej a volej za nocí při počátcích hlídek. Jak vodu své srdce vylévej před tváří Páně! Za život svých dětí, jež umírají hladem na každém nároží, pozdvihuj k němu dlaně!

2:20  Pohleď, Hospodine, jen pohlédni, koho jsi takto ranil! To mají ženy jíst své děti, své miláčky, jež právě zrodily? To mají být v Hospodinově svatyni vražděni kněží i proroci?

2:21  Mladí i staří v ulicích leží na zemi. Mé panny i mí mládenci pod mečem padali. V den svého hněvu jsi je bil, pobíjel jsi bez milosti!

2:22  Jako ke slavnosti jsi svolal odevšad ty, jichž se děsím. Nebyl v den hněvu Hospodinova, kdo by unikl a přežil. Ty, jež jsem hýčkala, jež jsem vychovala, můj nepřítel zhubil!

Chapter 3

3:1  Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj.

3:2  Odehnal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu.

3:3  Zas a znovu, celý den obrací ruku proti mně!

3:4  Tělo i kůži sedřel mi, rozdrtil kosti na padrť.

3:5  Ohradil mě a obklopil hořkou útrapou.

3:6  Usadil mě do temnoty jak dávno mrtvého.

3:7  Zazdil mě, nemohu pryč, obtížil mě okovy.

3:8  I když jsem křičel ze všech sil, on umlčel mé modlitby.

3:9  Kamennou zdí mi cesty zahradil a zamotal mé pěšiny.

3:10  Číhal na mě jako medvěd, jako lev ve skrýši.

3:11  Na mé cestě přepadl mě, rozsápal a zahubil.

3:12  Napjal svůj luk, přiložil šíp, udělal si ze mě cíl!

3:13  Ve svém toulci našel střely, prostřílel mi slabiny!

3:14  Všichni lidé se mi smějí, zpívají si o mně celé dny.

3:15  Nakrmil mě hořkým jedem, k pití mi dal pelyněk!

3:16  Do zubů mi vemlel štěrk, nakrmil mě popelem.

3:17  Má duše nezná pokoje, na vše dobré jsem zapomněl.

3:18  To je můj konec, řekl jsem, u Hospodina pro mě není naděje!

3:19  Myslím na svou bídu, na své bloudění, na ten pelyněk a trpké byliny.

3:20  Když o tom stále přemýšlím, má duše klesá níž a níž.

3:21  Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí:

3:22  Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí.

3:23  Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká!

3:24  Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději.

3:25  Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají.

3:26  Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení.

3:27  Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí.

3:28  Ať sedá o samotě, tiše pod uloženým břemenem.

3:29  Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje!

3:30  Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije, potupou ať je nasycen.

3:31  Hospodin přece navěky nezavrhuje!

3:32  I když zarmoutil, znovu se slituje ve veliké lásce své.

3:33  Netrápí přece zlomyslně, nechce lidem dávat zármutek.

3:34  Když jsou všichni zajatci v zemi pod nohama drceni,

3:35  když se překrucuje právo lidí přímo před Nejvyšším,

3:36  když se křivdí lidem v soudní při – copak to Hospodin nevidí?

3:37  Kdo „promluví, a stane se“? Kdo než Hospodin to přikáže?

3:38  Což nepochází pohroma i dobro přímo z úst Nejvyššího?

3:39  Proč by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích potrestán?

3:40  Zpytujme své cesty, zkoumejme je, k Hospodinu se navraťme!

3:41  Nejen své dlaně, ale i srdce k Bohu na nebesích zvedněme.

3:42  My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se – a ty jsi přestal promíjet.

3:43  Zahalen hněvem jsi nás hnal, pobíjel jsi bez milosti.

3:44  Zahalil ses v oblaka, nepřístupný pro modlitby.

3:45  Odporným smetím učinil jsi nás mezi národy.

3:46  Otvírají si na nás ústa všichni, kdo jsou proti nám.

3:47  Zbývá nám jen strach a prach, zkáza, zmar!

3:48  Z očí mi slzy proudí potokem – můj lid je rozdrcen!

3:49  Mé oči pláčou bez ustání, ten proud nemůže přestat,

3:50  dříve než Hospodin shlédne shůry, než se podívá na nás.

3:51  Ach, jak jsem ztrápený, když vidím dcery svého města!

3:52  Nepřátelé mě jak ptáčka lovili, lovili mě bez příčiny.

3:53  V jámě chtěli můj život ukončit, zaházeli mě kamením.

3:54  Nad hlavou se mi vody zavřely, řekl jsem si: Jsem ztracený!

3:55  V té nejhlubší jámě, Hospodine, jsem ale vzýval jméno tvé.

3:56  Slyšel jsi můj křik: „Neodvracej se, když k tobě volám po úlevě!“

3:57  Když jsem tě volal, přiblížil ses a říkal jsi mi: „Neboj se!“

3:58  Když mi šlo o život, vedl jsi mou při, tys mě, Hospodine, vykoupil!

3:59  Mé křivdy, Hospodine, viděl jsi, pomoz mi k spravedlnosti!

3:60  Viděl jsi, jak se mi pořád mstí, jak na mě chystají samé úklady.

3:61  Slyšel jsi, Hospodine, jejich urážky, všechny úklady, jež na mě chystají,

3:62  řeči těch, kdo na mě útočí, a co si celý den o mně šeptají.

3:63  Pohleď – ať si sedají nebo vstávají, prozpěvují si o mně posměšky!

3:64  Odplať jim, Hospodine, jak si zaslouží – za to, jak se sami chovali!

3:65  Zatvrzelé srdce ponech jim, ať je stihne tvoje prokletí!

3:66  Pronásleduj je svým hněvem, vyhlaď je, Hospodine, zpod nebe!

Chapter 4

4:1  Ach, jak zašlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé kamení rozmetáno na každém nároží!

4:2  Synové Sionu bývali kdysi nad zlato vzácnější – ach, teď jsou levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vyrobil!

4:3  I šakalí matky nastavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dětem krutý tak jako pštrosi na poušti.

4:4  Kojenci na patro se lepí jazyk vyprahlý; o chleba prosí malé děti, a nikdo se s nimi nedělí.

4:5  Ti, kdo se lahůdkami živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šarlat oblékali, se přehrabují v odpadcích.

4:6  Trest mého lidu je ještě větší, než co zasloužila Sodoma – ta byla vyvrácena v jedinou chvíli, aniž se ruka pohnula!

4:7  Zasvěcení tu bývali čistější než sníh, nad mléko bělejší. Těla měli ruměná jako rubíny, jako by byli ze safíru broušeni.

4:8  Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí.

4:9  Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli.

4:10  Soucitné ruce žen vařily vlastní děti – ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid.

4:11  Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření. Zapálil na Sionu oheň, jenž pohltil jeho základy.

4:12  Nevěřili by zemští králové a nikdo z vládců světa, že vejde zapřisáhlý nepřítel do bran Jeruzaléma.

4:13  To kvůli hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží – těch, kdo prolévali v jeho středu krev nevinných!

4:14  Jak slepí bloudili v ulicích zbroceni krví prolitou; nikdo se neodvážil ani dotknout jejich rouch.

4:15  „Z cesty! Nečistý!“ křičeli na ně. „Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!“ A když teď bloudí tam a sem, národy říkají: „Už je tu nechceme!“

4:16  Hospodin sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo nebere ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce.

4:17  Oči jsme napínali, až nás bolely, marně jsme pomoc čekali. Ze svých věží jsme vyhlíželi lid, jenž nebyl s to nás zachránit.

4:18  Sledovali naše kroky, nemohli jsme ani vyjít ven. Přišel náš konec, dny se naplnily, ano, náš konec nadešel.

4:19  Naši pronásledovatelé byli rychlejší než orli na nebi. Po horách nás honili, číhali na nás na poušti.

4:20  Hospodinův pomazaný, náš vlastní dech, byl v jejich pasti polapen – a my jsme mysleli, že nám dá stín, v němž budeme žít mezi národy!

4:21  Raduj se a vesel, Dcero edomská, jež bydlíš v zemi Úc. I ty se však dočkáš kalicha – opiješ se a svlékneš donaha!

4:22  Tvůj trest vyprší, Dcero sionská, už nezůstaneš v zajetí. Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána, tvůj hřích se brzy odhalí!

Chapter 5

5:1  Vzpomeň si, Hospodine, jak jsme dopadli, dobře se podívej na naši hanbu:

5:2  Naše dědictví připadlo cizím, naše domy patří cizákům!

5:3  Jsme sirotci, přišli jsme o otce, z našich matek jsou teď vdovy.

5:4  Vlastní vodu pijeme za peníze, za své dříví musíme platit.

5:5  S pronásledovateli v zádech dřeme, zbaveni odpočinku.

5:6  Třeseme si rukou s Egyptem i s Asýrií – kvůli chlebu.

5:7  Naši otcové hřešili; jsou pryč a my neseme jejich trest.

5:8  Panují nad námi otroci a nikdo neuvolní jejich pěst.

5:9  Jde nám o život, když přinášíme chléb ohroženi mečem v pustém kraji.

5:10  Kůže nám hoří jako pec horečkou z hladovění.

5:11  Sionské ženy byly znásilněny tak jako panny ve městech Judových.

5:12  Naše velmože nám pověsili, ke starcům úctu neměli!

5:13  Mládenci roztáčejí mlýn, chlapci klopýtají pod dřívím.

5:14  Starci už v branách nesedí, mládenci dozpívali.

5:15  Utichlo naše bujaré veselí, tanec se změnil v truchlení.

5:16  Koruna spadla z naší hlavy; běda nám, že jsme hřešili!

5:17  Srdce nám nad tím usedá, potemněly nám nad tím oči –

5:18  že z hory Sion zbyla pustina, že se tam honí lišky!

5:19  Ty, Hospodine, však vládneš navěky, tvůj trůn trvá po všechny časy.

5:20  Proč na nás nikdy nepomyslíš? To nás opustíš navždy?

5:21  Navrať nás k sobě, Hospodine, ať se vrátíme! Obnov naše dny, ať jsou jako dřív!

5:22  Anebo jsi nás už zavrhl úplně? Rozhněval ses na nás přespříliš?