CzeCEP - Lamentations

Chapter 1

1:1  Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím.

1:2  Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli.

1:3  Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech.

1:4  Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři.

1:5  Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí.

1:6  Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele.

1:7  Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.

1:8  Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se.

1:9  Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. „Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná.“

1:10  Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: „Nevejdou do tvého shromáždění.“

1:11  Veškeren její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. „Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti.“

1:12  „Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.

1:13  Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.

1:14  Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím.

1:15  Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou.

1:16  Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc.“

1:17  Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.

1:18  „Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí.

1:19  Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě.

1:20  Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.

1:21  Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já.

1:22  Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré.“

Chapter 2

2:1  Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.

2:2  Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.

2:3  V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.

2:4  Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.

2:5  Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.

2:6  Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.

2:7  Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.

2:8  Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónké dcery. Natáhl měřící šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta.

2:9  Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.

2:10  Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.

2:11  Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť zkomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.

2:12  Svých matek se ptají: „Kde je obilí a víno?“ když jako smrtelně raněný zkomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.

2:13  Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?

2:14  Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.

2:15  Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. „Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?“

2:16  Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: „Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme.“

2:17  Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků.

2:18  Jejich srdce úpí k Panovníku; hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu.

2:19  Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek, vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka. Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek, zkomírajících hladem na každém nároží.

2:20  Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil! Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají? Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok?

2:21  Na zemi po ulicích leží mladík i stařec, mé panny a moji junáci padli mečem. Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu.

2:22  Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím, takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil. Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec.

Chapter 3

3:1  Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti.

3:2  Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla.

3:3  Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.

3:4  Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti.

3:5  Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami.

3:6  Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé.

3:7  Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem.

3:8  Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.

3:9  Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.

3:10  Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších.

3:11  Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu.

3:12  Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů.

3:13  Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce.

3:14  Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně.

3:15  Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.

3:16  Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela.

3:17  Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré.

3:18  Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“

3:19  Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.

3:20  Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně.

3:21  Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám

3:22  Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.

3:23  Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.

3:24  „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám.

3:25  Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.

3:26  Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.

3:27  Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí.

3:28  Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil.

3:29  Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá.

3:30  Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí.

3:31  Neboť Panovník navěky nezavrhne.

3:32  Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.

3:33  Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.

3:34  Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi,

3:35  když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího,

3:36  když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí?

3:37  Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal?

3:38  Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?

3:39  Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.

3:40  Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.

3:41  Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích.

3:42  My jsme byli nevěrní a vzpurní a ty jsi neodpustil.

3:43  Zastřel ses hněvem a stíhal jsi nás, hubil jsi bez soucitu.

3:44  Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla.

3:45  Učinil jsi nás odporným smetím uprostřed národů.

3:46  Rozevírají na nás ústa všichni naši nepřátelé.

3:47  Naším údělem se staly postrach a propast, zmar a těžká rána.

3:48  Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu.

3:49  Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí,

3:50  dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe.

3:51  Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli dcerám mého města.

3:52  Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé.

3:53  Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením.

3:54  Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: „Jsem ztracen.“

3:55  Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy.

3:56  Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho, dopřej mi úlevu, když o pomoc volám.

3:57  Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: „Neboj se!“

3:58  Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život.

3:59  Viděl jsi, Hospodine, jak mi křivdí, dopomoz mi k právu.

3:60  Viděl jsi všechnu jejich pomstychtivost, všechny jejich záměry vůči mně.

3:61  Slyšel jsi, Hospodine, jak mě tupí, všechny jejich záměry proti mně,

3:62  řeči mých odpůrců i o čem uvažují proti mně každého dne.

3:63  Popatř: ať sedí nebo stojí, posměšně si o mně popěvují.

3:64  Podle zásluhy jim odplať, Hospodine, podle skutků jejich rukou.

3:65  Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně.

3:66  V hněvu je pronásleduj, dokud je nevyhladíš zpod nebes, Hospodine.

Chapter 4

4:1  Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.

4:2  Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!

4:3  I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.

4:4  Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.

4:5  Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.

4:6  Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.

4:7  Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.

4:8  Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.

4:9  Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.

4:10  Ženy, které bývají tak milosrdné, vařili vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.

4:11  Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.

4:12  Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.

4:13  To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.

4:14  Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.

4:15  „Odstupte! Nečistý!“ volali na ně, „Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“ Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: „Už tu nikdy nebudou hosty.“

4:16  Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali.

4:17  Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.

4:18  Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnili, nastal náš konec.

4:19  Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.

4:20  Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy. A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“

4:21  Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.

4:22  Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.

Chapter 5

5:1  Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu!

5:2  Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům.

5:3  Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy.

5:4  Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit.

5:5  Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.

5:6  Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem.

5:7  Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti.

5:8  Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.

5:9  S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště.

5:10  Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu.

5:11  Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny.

5:12  Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny.

5:13  Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím.

5:14  Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky.

5:15  Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec.

5:16  Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.

5:17  Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích,

5:18  nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní šakalové.

5:19  Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení.

5:20  Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů?

5:21  Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.

5:22  Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.