CzeCSP - Lamentations

Chapter 1

1:1  Jak sedí osaměle město, které mělo mnoho lidu! Je jako vdova to, jež bylo velké mezi národy. ⌈Kněžna mezi provinciemi⌉ je vydána nuceným pracím.

1:2  V noci hořce pláče a slzy jí tečou po tvářích. Mezi všemi svými milenci nemá utěšitele. Všichni její přátelé ji nevěrně opustili, stali se jejími nepřáteli.

1:3  Juda byl vystěhován v soužení a v těžké otročině. Bydlí mezi národy, nenalezl místo odpočinku. Všichni, kdo jej pronásledují, ho dostihnou uprostřed velké tísně.

1:4  Cesty na Sijón truchlí, protože na svátky nikdo nepřichází. Všechny jeho brány jsou opuštěné, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou sklíčené a jemu je hořko.

1:5  Jeho protivníci ⌈získali navrch,⌉ jeho nepřátelům se daří, protože Hospodin ho sklíčil pro množství jeho přestoupení. Jeho děti odešly před zraky protivníka do zajetí.

1:6  Od ⌈dcery sijónské⌉ odešla všechna její ozdoba, její knížata jsou jako jeleni, kteří nenašli pastvu, utekli vysílení před pronásledovatelem.

1:7  Jeruzalém vzpomíná ve dnech svého soužení a svého bezdomovství na všechny své drahocennosti, které měl od dávných časů. Když jeho lid padl do ruky protivníka a ⌈neměl pomocníka,⌉ protivníci se na něj dívali a vysmívali se jeho zániku.

1:8  Jeruzalémská dcera velmi zhřešila; proto se stala nečistou. Všichni, kdo ji ctili, jí opovrhují, protože viděli její nahotu; ona sama vzdychá a obrací se zpět.

1:9  Na jejích sukních je její nečistota, nepamatovala na svoji budoucnost. Padla prapodivným způsobem, nemá utěšitele. Hospodine, pohleď na mé soužení, protože nepřítel se vyvyšuje.

1:10  Protivník vztáhl svou ruku na všechny její vzácnosti, ano, viděla pohanské národy, jak přicházejí do její svatyně, ty, o nichž jsi přikázal, aby do tvého shromáždění nevcházeli.

1:11  Všechen její lid vzdychá, hledají pokrm. Dali svoje vzácnosti za jídlo, aby zachovali život. Podívej se, Hospodine, a pohleď, že jsem opovržená.

1:12  Je to ničím pro vás všechny, kteří procházíte kolem? Pohleďte a podívejte se, jestli je bolest jako moje bolest, kterou mě ranil, kterou mě Hospodin sklíčil v den svého planoucího hněvu?

1:13  Z výšiny poslal oheň do mých kostí a opanoval je. Rozprostřel síť pro mé nohy, obrátil mě zpět. Učinil mě opuštěnou, celý den jsem nemocná.

1:14  Má přestoupení jsou svázána do jha, jeho rukou jsou propletena. Vstoupila na mou šíji, přivedl k pádu moji sílu. Panovník mě vydal do rukou těch, proti nimž nemohu obstát.

1:15  Panovník zavrhl všechny mé siláky v mém středu, svolal proti mně shromáždění, aby rozdrtil mé mládence. Jako v lisu šlapal Panovník pannu, dceru judskou.

1:16  Nad tím pláču, z mých očí, z mých očí plyne voda, protože je ode mě daleko utěšitel, který ⌈by obnovil mou duši.⌉ Moji synové se stali opuštěnými, protože zvítězil nepřítel.

1:17  Dcera sijónská rozhazuje rukama, nemá utěšitele. Hospodin přikazuje o Jákobovi, že národy okolo něj se stanou jeho protivníkem. Jeruzalémská dcera se ⌈mezi nimi⌉ stala nečistou.

1:18  Hospodin je spravedlivý, protože jsem se vzpírala jeho příkazu. Poslyšte, prosím, všechny národy a pohleďte na mou bolest. Moje panny a moji mládenci odešli do zajetí.

1:19  Volala jsem své milence, ale oni mě podvedli. Moji kněží a starci vydechli ve městě naposled, když si hledali jídlo, aby si zachovali život.

1:20  Hospodine, pohleď, neboť je mi úzko, mé nitro vře; srdce se ve mně převrací, protože jsem byla velmi vzpurná. Venku činí bezdětným meč, v domě je smrt.

1:21  Slyšeli, že vzdychám, nemám utěšitele, všichni moji nepřátelé slyšeli o mém trápení a rozjásali se, žes to učinil. Přiveď den, který jsi vyhlásil, aby byli jako já.

1:22  Všechno jejich zlo ať přijde před tebe a jednej s nimi, jako jsi jednal se mnou za všechna má přestoupení. Vždyť mnoho vzdychám a mé srdce je zemdlené.

Chapter 2

2:1  Jak Panovník přikryl dceru sijónskou oblakem svého hněvu! Svrhl z nebes na zem okrasu Izraele, ⌈v den svého hněvu⌉ nepamatoval na podnož svých nohou.

2:2  Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy příbytky, ve svém hněvu zbořil pevnosti dcery judské, srazil k zemi, znesvětil království i jeho knížata.

2:3  Usekl v planoucím hněvu všechny rohy Izraele, stáhl zpět svou pravici před blížícím se nepřítelem, vzplál v Jákobovi jako plápolající oheň, který strávil vše kolem.

2:4  Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl svou ⌈pravici; jako protivník zabil⌉ všechno vzácné oku; ve stanu dcery sijónské vylil svůj hněv jako oheň.

2:5  Panovník se stal nepřítelem, pohltil Izrael, pohltil všechny jeho paláce, zničil jeho pevnosti, rozmnožil dceři judské smutek a žal.

2:6  Jednal se svým stánkem násilně jako se ⌈zahradní budkou,⌉ zničil své místo setkávání. Hospodin způsobil, že na Sijónu byly zapomenuty svátky i soboty, ve svém prudkém hněvu odvrhl krále i kněze.

2:7  Panovník odvrhl svůj oltář, opustil svou svatyni, do ruky nepřítele vydal hradby jeho paláců. ⌈Pozvedli hlas⌉ v Hospodinově domě jako v den svátku.

2:8  Hospodin se rozhodl zničit hradby dcery sijónské, ⌈natáhl měřicí šňůru⌉ a neodvrátil svou ruku od ničení. Způsobil, že truchlily val i hradby, společně se zhroutily.

2:9  Její brány se ponořily do země, ⌈zničil a rozlámal⌉ její závory. Její král i její knížata jsou mezi pohanskými národy, není už zákon, ani její proroci nepřijímají vidění od Hospodina.

2:10  Starší dcery sijónské sedí na zemi, mlčí. Házely si prach na hlavu, přepásaly se pytlovinou. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.

2:11  Zrak mi slábne pro slzy, mé nitro vře, moje žluč se vylila na zem pro ⌈zkázu dcery mého lidu,⌉ když děti a kojenci omdlévají na náměstích města.

2:12  Svým matkám říkají: Kde je ⌈obilí a víno?,⌉ zatímco omdlévají na náměstích města jako probodení, zatímco vypouštějí svou duši do klína svých matek.

2:13  ⌈Jak mám o tobě svědčit,⌉ k čemu tě mám připodobnit, jeruzalémská dcero? S čím tě mám srovnat, abych tě potěšil, panno, dcero sijónská? Vždyť tvá zkáza je veliká jako moře. Kdo tě uzdraví?

2:14  Tvoji proroci pro tebe viděli klam a nesmysly; neodhalili tvoji vinu, aby změnili tvůj úděl. Viděli pro tebe klamné a svůdné výnosy.

2:15  Všichni, kdo procházejí kolem, nad tebou tleskají rukama; pošklebují se a potřásají hlavou nad jeruzalémskou dcerou: To je to město, o kterém říkali: Dokonalost krásy, radost pro celou zemi.

2:16  Všichni tvoji nepřátelé si na tebe otvírají ústa, pošklebují se a skřípou zuby. Říkají: Pohltili jsme ji. Jistě toto je den, na který jsme čekali. ⌈Dočkali jsme se ho a uviděli⌉ jsme ho.

2:17  Hospodin učinil to, co měl v úmyslu, naplnil své slovo, co přikázal od dávných časů, zbořil a neměl soucit. Dal nepříteli radovat se nad tebou, vyvýšil roh tvého protivníka.

2:18  ⌈Jejich srdce křičelo⌉ k Panovníku. Hradbo dcery sijónské, vylévej slzy jako potok ve dne i v noci. Nedopřej si odpočinku, ať nemá pokoje zřítelnice tvého oka.

2:19  Povstaň, křič v noci, na počátku nočních hlídek! Vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka! Pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, které omdlévají hladem na každém nároží.

2:20  Podívej se, Hospodine, a pohleď, s kým jsi takto jednal?! Cožpak mají ženy jíst svůj plod, ⌈zdravě narozené⌉ děti?! Cožpak má být kněz a prorok zabíjen v Panovníkově svatyni?!

2:21  Na zemi po ulicích leží chlapec i stařec, moje panny a moji mládenci padli mečem. Zabil jsi je v den svého hněvu, pobil a neměl soucit.

2:22  Svolal jsi jako na den svátku ⌈ty, kterých se děsím⌉ ze všech stran. V den Hospodinova hněvu nikdo neunikl ani nepřežil. Ty, které jsem porodila jako zdravé a vychovala, můj nepřítel zničil.

Chapter 3

3:1  Já jsem muž, který zažil soužení skrze hůl jeho hněvu.

3:2  Hnal mě a přivedl do temnoty, ne do světla.

3:3  Jen proti mně obrací znovu a znovu svou ruku, ⌈celý den.⌉

3:4  Nechal chřadnout mé tělo a mou kůži, rozlámal mé kosti.

3:5  Oblehl mě a obklopil jedem a těžkostmi.

3:6  Způsobil, že bydlím v temnotách jako dávno zemřelí.

3:7  Zazdil mě, abych nemohl vyjít, ⌈obtížil mě bronzovým řetězem.⌉

3:8  I když volám a křičím o pomoc, zadržuje mou modlitbou.

3:9  Moje cesty zazdil tesanými kameny, zkazil moje stezky.

3:10  Je pro mě jako číhající medvěd, jako lev ve skrýši.

3:11  Odvlekl ⌈mě z cesty⌉ a roztrhal mě na kusy, učinil mě opuštěným.

3:12  Napjal svůj luk a učinil mě terčem pro šíp.

3:13  Střelil do mého nitra šípy ze svého toulce.

3:14  Stal jsem se posměchem všemu ⌈svému lidu,⌉ po celý den jejich posměšnou písničkou.

3:15  Nasytil mě hořkostí, napojil mě pelyňkem.

3:16  Moje zuby rozdrtil štěrkem, přimáčkl mě do popela.

3:17  Má duše ⌈byla zbavena pokoje,⌉ zapomněl jsem, co je dobré.

3:18  Takže jsem řekl: ⌈Je pryč⌉ moje síla i ⌈mé očekávání na pomoc od Hospodina.⌉

3:19  Pamatuj na mé soužení a mé bezdomovství, na pelyněk a jed.

3:20  Má duše na to stále pamatuje a klesá ve mně.

3:21  To si ⌈připomínám v mysli,⌉ proto mám naději.

3:22  ⌈Je to Hospodinovo milosrdenství, že jsme nezahynuli,⌉ neboť nepominulo jeho slitování.

3:23  Je nové každé ráno, tvá věrnost je velká.

3:24  Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto v něm mám naději.

3:25  ⌈Hospodin je dobrý⌉ k tomu, kdo na něho očekává, k člověku, jenž ho hledá.

3:26  Je dobré, aby člověk měl naději a mlčky čekal na Hospodinovu záchranu.

3:27  Pro muže je dobré, když nosí jho ve svém mládí.

3:28  Ať sedí o samotě a mlčí, když to na něj vloží.

3:29  Ať položí svá ústa do prachu, snad je ještě naděje.

3:30  Ať nastaví tvář tomu, kdo ho bije, ať se nasytí potupou.

3:31  Neboť Panovník neodvrhne navěky;

3:32  neboť jestliže sklíčil, slituje se ⌈podle svého hojného milosrdenství.⌉

3:33  Neboť ne ⌈z vlastního rozmaru⌉ pokořuje či skličuje syny člověka.

3:34  Srazit pod nohy všechny vězně země,

3:35  převracet právo muže před tváří Nejvyššího,

3:36  podvádět člověka při jeho sporu, ⌈to Panovník nechce vidět!⌉

3:37  ⌈Je někdo, kdo⌉ řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal?

3:38  Cožpak zlé věci i dobro nevychází z úst Nejvyššího?

3:39  Co si má co stěžovat živý člověk na trest za svoje hříchy?

3:40  Prozkoumejme svoje cesty, vyzpytujme je, a navraťme se k Hospodinu.

3:41  Pozvedněme svoje srdce i ruce k Bohu v nebesích.

3:42  Bouřili jsme se a byli vzpurní a ty jsi neodpustil.

3:43  Zahalil ses hněvem a stíhal jsi nás, zabíjel jsi a neměl jsi soucit.

3:44  Zahalil ses oblakem, aby nepronikla žádná modlitba.

3:45  Učinil jsi nás ⌈smetím a odpadem⌉ mezi národy.

3:46  Všichni naši nepřátelé si na nás otvírali ústa.

3:47  Přišel na nás strach a propast, zpustošení a zkáza.

3:48  Z mých očí plynou proudy vody nad zkázou dcery mého lidu.

3:49  Moje oči ⌈vylévají slzy,⌉ nedají se zastavit, bez odpočinku,

3:50  dokud Hospodin nepohledí a nepodívá se z nebes.

3:51  ⌈Moje oči⌉ působí mé duši bolest pro ⌈všechny dcery mého města.⌉

3:52  Moji nepřátelé mě bezdůvodně lovili jako ptáka.

3:53  Snažili se ukončit můj život v cisterně a hodili na mě kamení.

3:54  Na mou hlavu natekla voda. Řekl jsem: Jsem ztracen.

3:55  Ze dna cisterny jsem vzýval tvé jméno, Hospodine.

3:56  Uslyšel jsi můj hlas: Nezavírej své ucho před mojí prosbou o úlevu, před mým voláním o pomoc.

3:57  Přiblížil ses v den, kdy jsem tě volal. Řekl jsi: Neboj se!

3:58  Vedl jsi, Panovníku, spory mé duše, vykoupil jsi můj život.

3:59  Viděl jsi, Hospodine, ⌈mně způsobenou křivdu.⌉ ⌈Zjednej mi právo!⌉

3:60  Viděl jsi všechnu jejich pomstu, všechny jejich plány proti mně.

3:61  Slyšel jsi jejich hanění, Hospodine, všechny jejich plány proti mně.

3:62  Slova mých protivníků a jejich mumlání proti mně po celý den.

3:63  Pohleď, ⌈ať sedí nebo stojí,⌉ jsem jejich posměšnou písničkou.

3:64  Odplať jim, Hospodine, za to, co vykonali, za skutky jejich rukou.

3:65  Dej jim zatvrzelé srdce, ať na ně dopadne tvoje kletba.

3:66  Stíhej je s hněvem a vyhlaď je zpod nebes, Hospodine.

Chapter 4

4:1  Jak zčernalo zlato, jak se změnilo ryzí zlato! Kameny svatyně leží rozmetány na každém nároží.

4:2  Vzácní synové Sijónu, vážení s ryzím zlatem, jak to, že jsou nyní ceněni jen jako hliněný džbán, dílo hrnčířových rukou?

4:3  I šakalové obnažují prs a kojí svá mláďata, ale dcera mého lidu se stala krutou jako pštros v pustině.

4:4  Jazyk kojence přilnul žízní k patru; děti se dožadují chleba, nikdo jim ho neláme.

4:5  Ti, kdo jídali lahůdky, hynou na ulicích; ti, kdo byli vychováni v purpuru, objímají smetiště.

4:6  Vina dcery mého lidu je větší nežli hřích Sodomy, která byla v okamžiku vyvrácena, aniž by na ni byly položeny ruce.

4:7  Její nazíři byli čistší nežli sníh, bělejší nežli mléko; jejich tělo bylo růžovější nežli drahokamy, jejich vzhled se podobal safíru.

4:8  Teď je jejich vzezření temnější nežli saze, nedají se na ulicích poznat; kůže jim svraštila na kostech, uschla jako dřevo.

4:9  Lépe na tom byli probodení mečem nežli pobití hladem, kteří hynou nedostatkem polních plodin.

4:10  Ruce soucitných žen vařily svoje děti; staly se jejich jídlem při zkáze dcery mého lidu.

4:11  Hospodin dovršil svoji zlobu, vylil svůj planoucí hněv, zapálil na Sijónu oheň, který strávil jeho základy.

4:12  Králové země ani všichni obyvatelé světa by nevěřili, že do jeruzalémských bran vejde protivník či nepřítel.

4:13  Stalo se to pro hříchy jeho proroků a viny jeho kněží, kteří prolévali v jeho středu krev spravedlivých.

4:14  Jako slepí se potáceli po ulicích, znečištění krví, takže se lidé nesměli dotknout jejich oděvu.

4:15  Ustupte! Nečistý!, volali na ně lidé, ustupte! Ustupte! Nedotýkejte se! Proto odešli a potáceli se. Mezi pohanskými národy lidé říkali: Nebudou už s námi pobývat jako cizinci.

4:16  ⌈Hospodinova tvář je rozdělila,⌉ nebude již ⌈na ně hledět;⌉ nebrali ohled na kněze, neslitovali se nad staršími.

4:17  Ještě nám zrak slábne od hledění k naší nicotné pomoci; ve svém vyhlížení jsme vyhlíželi k národu, který nemůže zachránit.

4:18  Sledovali naše kroky, abychom nemohli chodit po svých náměstích; náš konec se přiblížil, naplnily se naše dny, ano, přišel náš konec.

4:19  Naši pronásledovatelé byli rychlejší nežli nebeští orlové. Honili nás na horách, v pustině na nás číhali.

4:20  Dech našeho života, Hospodinův pomazaný, byl polapen do jejich jam, ten, o kterém jsme si mysleli: ⌈V jeho stínu⌉ budeme živi mezi pohanskými národy.

4:21  Jásej a raduj se, dcero edómská, která bydlíš v zemi Úsu! I k tobě přijde kalich, opiješ se a obnažíš.

4:22  Skončil trest za tvou vinu, dcero sijónská, již tě neodvede do zajetí. K odpovědnosti za tvou vinu povolá tebe, dcero edómská, a odhalí tvoje hříchy.

Chapter 5

5:1  Pamatuj, Hospodine, na to, co se nám stalo, pohleď a podívej se na naši potupu!

5:2  Naše dědictví bylo předáno cizincům, naše domy cizozemcům.

5:3  Stali jsme se sirotky bez otce, naše matky jsou vdovami.

5:4  Vlastní vodu pijeme za stříbro a vlastní dřevo dostáváme za peníze.

5:5  Jho je na naší šíji, jsme pronásledováni; jsme unaveni a nemáme odpočinek.

5:6  ⌈Dali jsme ruku Egyptu a Asýrii,⌉ abychom se nasytili chlebem.

5:7  Naši otcové hřešili a už nejsou; my neseme trest za jejich viny.

5:8  Vládnou nám otroci a není, kdo by nás vyrval z jejich ruky.

5:9  ⌈S nasazením vlastního života⌉ přinášíme svůj pokrm, kvůli ⌈meči z pustiny.⌉

5:10  Naše kůže je rozpálená jako pec od palčivého hladu.

5:11  Znásilnili ženy na Sijónu, panny v judských městech.

5:12  Knížata byla jejich rukou pověšena, starci nebyli ctěni.

5:13  Mládenci ⌈nosili mlýnek,⌉ chlapci klopýtali pod nákladem dříví.

5:14  Starci zmizeli z brány, mládenci zanechali své hudby.

5:15  Ustalo veselí našeho srdce, náš tanec se změnil v smuteční obřad.

5:16  Koruna spadla z naší hlavy, běda nám, že jsme hřešili.

5:17  Proto onemocnělo naše srdce, proto ztemněly naše oči.

5:18  Pro horu Sijón, která je zpustošená, takže po ní chodí lišky.

5:19  Ty, Hospodine, zůstáváš navěky, tvůj trůn z generace na generaci.

5:20  Proč na nás neustále zapomínáš a opouštíš nás na mnoho dnů?

5:21  Vrať nás, Hospodine, zpět k sobě a navrátíme se. Obnov naše dny jako za dávnověku.

5:22  Nebo jsi nás zcela zavrhl? Přespříliš ses na nás rozhněval?