CzeB21 - Ecclesiastes

Chapter 1

1:1  Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

1:2  Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!

1:3  K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?

1:4  Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky.

1:5  Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má.

1:6  Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.

1:7  Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje. Řeky se vrací tam, odkud pramení, aby pak odtamtud znovu plynuly.

1:8  Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením!

1:9  Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.

1:10  Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!

1:11  Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.

1:12  Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.

1:13  Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.

1:14  Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.

1:15  Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit.

1:16  Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,

1:17  rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.

1:18  Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.

Chapter 2

2:1  Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost.

2:2  O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to?

2:3  Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.

2:4  Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice.

2:5  Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem.

2:6  Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky.

2:7  Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.

2:8  Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.

2:9  Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku.

2:10  Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.

2:11  Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem!

2:12  Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!)

2:13  Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota.

2:14  „Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva!

2:15  Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost.

2:16  Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt.

2:17  Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!

2:18  Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník.

2:19  Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.

2:20  Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem!

2:21  Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc.

2:22  K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem?

2:23  Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.

2:24  Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží.

2:25  Vždyť kdo by bez něj mohl jíst a všeho užívat?

2:26  Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.

Chapter 3

3:1  Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:

3:2  Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,

3:3  čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,

3:4  čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,

3:5  čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat,

3:6  čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,

3:7  čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,

3:8  čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.

3:9  Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?

3:10  Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.

3:11  On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.

3:12  Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života.

3:13  Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!

3:14  Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.

3:15  Co je, už bylo. Co bude, už je. Co minulo, Bůh vyhledá.

3:16  A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo.

3:17  Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.

3:18  Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř.

3:19  Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost!

3:20  Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí.

3:21  Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?

3:22  Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?

Chapter 4

4:1  Když jsem se rozhlédl, znovu jsem viděl jen samé bezpráví pod sluncem: Slzy utiskovaných – útěcha nikde. Moc v rukou utiskovatelů – útěcha nikde!

4:2  Proto závidím dávno mrtvým spíše než těm, kdo jsou dosud naživu.

4:3  Nejšťastnější je ale ten, kdo ještě nebyl a neviděl zlo, které se děje pod sluncem!

4:4  Shledal jsem také, že všechno pachtění a snaha o úspěch pramení z lidské závisti vůči bližnímu. I to je marnost a honba za větrem!

4:5  Hlupák do klína složí ruce a potom sžírá se.

4:6  Lepší špetka klidu než náruč námahy a honba za větrem!

4:7  Když jsem se rozhlédl, viděl jsem další marnost pod sluncem:

4:8  Někdo je sám a nikoho nemá, je bez dětí a bez příbuzných. Jeho pachtění ale nemá konce, není spokojen se svým bohatstvím. „Pro koho se to vlastně pachtím, proč si odpírám všechno pohodlí?“ I to je marnost a bídné úsilí.

4:9  Lépe je dvěma nežli samotnému; jejich námaha má štědrou odměnu:

4:10  Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne, padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?!

4:11  Dva lidé spolu spící lépe zahřejí se, jak ale zahřeje se ten, kdo spí sám?

4:12  Je-li napaden jeden, dva spolu odolají; trojitý provázek se těžko přetrhne!

4:13  Lepší je chudý a moudrý mladík než starý a pošetilý král, který si ani nenechá poradit.

4:14  Bývalý vězeň se může stát králem, rozený král zase chudákem.

4:15  Viděl jsem, že všichni, kdo žili pod sluncem, drželi s oním mladíkem, který nastoupil po králi.

4:16  Stanul v čele nespočetných zástupů, těm, kdo přišli potom, se ale nelíbil. Ano, i to je marnost a honba za větrem.

4:17  Dej pozor na své kroky, když jdeš do Božího domu. Přicházej raději naslouchat než přinášet oběť hlupáků – ti ani nevědí, jak špatně jednají!

Chapter 5

5:1  Nespěchej mluvit, neukvapuj se, než něco řekneš před Bohem. Bůh je v nebi a ty na zemi, proto si ušetři spoustu slov.

5:2  Z množství práce jsou těžké sny, množstvím slov mluví hlupáci.

5:3  Když Bohu něco slíbíš, neotálej to splnit; hlupáky totiž nemá v oblibě. Cokoli slíbíš, splň!

5:4  Bylo by lepší nic neslibovat, než když jsi slíbil a nesplnil.

5:5  Nedovol svým ústům, aby tě přivedla k hříchu, neříkej Božímu poslu, žes to tak nemyslel. Proč máš svou řečí hněvat Boha, takže by zničil vše, cos dokázal?

5:6  Množství snů je pouhá marnost, stejně tak spousta slov – proto se Boha boj!

5:7  Když někde uvidíš, jak je utiskován chudý a jak je lidem odpíráno právo a spravedlnost, nebuď tou věcí nijak překvapen. Vysoce postaveného totiž chrání vyšší a ještě vyšší jsou nad nimi.

5:8  Úrodu země si dělí všichni, na poli přece vydělá i král.

5:9  Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí; kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost. I to je marnost.

5:10  Větší majetek živí víc lidí, co z něj tedy má jeho majitel? Je to jen pastva pro oči.

5:11  Kdo pracoval, ten sladce spí, ať jedl málo nebo moc; boháč však nespí pro sytost.

5:12  Je hrozná bolest, kterou jsem viděl pod sluncem: Bohatství, které majitel kupí ke svému vlastnímu neštěstí.

5:13  Nešťastným obratem může to bohatství ztratit; když zplodí syna, nezanechá mu vůbec nic.

5:14  Z lůna své matky vyšel nahý a stejně, jak přišel, zase odchází – vůbec nic si s sebou neodnese přes všechno svoje pachtění.

5:15  To je právě ta hrozná bolest: Stejně, jak člověk přišel, tak zase musí odejít. Co z toho bude mít, že se pachtil za větrem?

5:16  Všechny své dny strávil ve tmě – v tolika trápeních, v bolesti, ve zlobě!

5:17  A tak jsem viděl, v čem spočívá štěstí: Je správné jíst a pít a užít potěšení při všem tom lopotném pachtění v těch pár dnech života pod sluncem, které člověku Bůh dal – vždyť to je jeho údělem.

5:18  Komu Bůh dopřál bohatství a jmění a dovolil mu jich užívat, ať přijme svůj úděl a raduje se uprostřed svého pachtění – vždyť je to Boží dar!

5:19  Komu Bůh dává do srdce radost, ten sotva pomyslí na krátkost života.

Chapter 6

6:1  Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi:

6:2  Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít – nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!

6:3  Kdyby měl člověk třeba sto dětí a dožil se velké spousty let, kdyby však v životě nezakusil štěstí a nakonec neměl ani hrob, pak říkám, že i potracené dítě je šťastnější než on!

6:4  Přišlo nazmar a ve tmě zmizí, jeho jméno zůstane skryto v tmách,

6:5  nevidí slunce a o ničem neví, narozdíl od něj má ale klid.

6:6  Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let, kdyby však štěstí nezažil – což všichni tamtéž nemíří?

6:7  Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová.

6:8  Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi?

6:9  Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.

6:10  Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit.

6:11  Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má?

6:12  Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?

Chapter 7

7:1  Lepší je dobré jméno než nejlepší olej, den smrti je lepší než den zrození.

7:2  Lepší je vejít do domu smutku nežli do domu veselí. Každého člověka čeká konec – kdo je naživu, ať na to pomyslí!

7:3  Lepší je zármutek nežli smích, smutná tvář srdce zvelebí.

7:4  Srdce moudrých je v domě truchlení, srdce hlupáků v domě zábavy.

7:5  Lepší je vyslechnout výtky mudrců nežli poslouchat písničky hlupáků.

7:6  Jako když pod hrncem zapraští roští, tak rychle vyhoří hlupákův smích. I to je marnost!

7:7  Nátlak i z moudrého udělá blázna, úplatek kazí srdce člověka.

7:8  Lepší je, když něco končí, než když to začíná; lepší je trpělivý než ten, kdo se nadýmá.

7:9  Nebuď snadno popudlivý k hněvu, mrzutost odpočívá v klíně hlupáků.

7:10  Neříkej: Kde jsou ty staré dobré časy? Takové otázky není moudré klást.

7:11  Moudrost je dobrá jako zděděné jmění, prospěšná je těm, kdo vidí světlo dne.

7:12  Být zaštítěn moudrostí je jako být zaštítěn penězi, poznání moudrosti však má výhodu: ty, kdo ji mají, drží naživu.

7:13  Pohleď na Boží dílo – kdo může narovnat, co on pokřivil?

7:14  V dobrý den užívej štěstí a ve zlý den si uvědom, že Bůh jej učinil tak jako ten druhý, aby si člověk nikdy nebyl jist, co skrývá budoucnost.

7:15  Za dnů své marnosti jsem viděl všechno: Spravedlivý umírá i se svou spravedlností, zlý žije dlouho i se svou špatností.

7:16  Nebývej příliš spravedlivý ani přehnaně moudrý. Proč se máš trápit?

7:17  Nebuď však ani příliš zlý a také nebuď bláhový. Proč máš předčasně umřít?

7:18  Toho je dobré se držet a tamtoho se nepouštět; kdo je bohabojný, dodrží obojí.

7:19  Moudrost je moudrému větší silou než deset vládců ve městě.

7:20  Na zemi není jediný spravedlivý, který by konal dobro a nehřešil.

7:21  Nestarej se o všechno, co se kde říká, abys neslyšel kletby svého otroka.

7:22  Ve vlastním srdci přece dobře víš, že i tys druhé často proklínal.

7:23  V tom všem jsem se snažil najít moudrost. Říkal jsem si, že zmoudřím, moudrost mi ale zůstala vzdálená.

7:24  Vzdálená je, ať už je jakákoli! Kdo jen ji nalezne hluboko v hlubinách?

7:25  Všechno jsem v mysli probral, abych poznal a prozkoumal moudrost a dopátral se smyslu, abych pochopil i zlou tupost a hloupou bezhlavost.

7:26  Tehdy jsem nalezl něco trpčího než smrt – svůdnou ženu, jejíž srdce je past a jejíž paže jsou pouta. Boží oblíbenec před ní unikne, hříšník však bude polapen.

7:27  Pohleď, k čemu jsem došel, praví Kazatel: Jedno jsem porovnával s druhým, abych našel smysl,

7:28  po němž má duše tolik toužila, ale nenašel jsem jej. Mezi tisícem jsem našel jediného muže, ženu jsem ale mezi tolika nenašel.

7:29  Pohleď, došel jsem pouze k jedinému: Bůh stvořil člověka správně, oni však následovali spoustu výmyslů.

Chapter 8

8:1  Kdo se může poměřovat s moudrým, kdo umí vyložit každou věc? Moudrost člověku rozjasňuje tvář, i jeho tvrdé rysy obměkčí.

8:2  Já ale říkám: Královské rozkazy dodržuj s ohledem na Boží přísahu.

8:3  Neopouštěj ho ukvapeně, nepřipojuj se ke vzpouře – vždyť může učinit, co si zamane!

8:4  Za královským slovem je jeho moc. Kdo se ho zeptá: Co to provádíš?

8:5  Kdo plní přikázání, neokusí nic zlého, moudrý ví v srdci kdy, jak a co.

8:6  Vše má svůj správný čas, jistě. Člověk má ale tu velikou potíž,

8:7  že nikdy neví, co se bude dít. Kdo jen mu prozradí, co chystá budoucnost?

8:8  Nikdo neovládne vítr, aby jej lapil, dnem svojí smrti nikdo nevládne. Nikdo nemá úniku z té bitvy, zlosyn se nezachrání ani zločinem.

8:9  To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě.

8:10  Viděl jsem, jak se strojí pohřby zlosynům, kteří opustili svatyni; na ty, kdo konali dobro, si ale ve městě nikdo nevzpomněl. I to je marnost!

8:11  Zlé činy nejsou trestány rychle, proto má lidské srdce chuť páchat zlo.

8:12  Hříšník páchá zlo třeba nastokrát, žije však stále dál a dál. Ano, vím: Dobře se povede bohabojným, neboť žijí v bázni před Bohem.

8:13  Zlosynu se však dobře nepovede, nedlouhý život mu prchne jako stín, neboť se Boha nebojí.

8:14  Na zemi se však děje ta marnost, že spravedlivým se vede, jako by páchali zločiny, zatímco zlosynům se vede, jako by jednali spravedlivě. Říkám: I to je marnost.

8:15  Proto, ať žijí radovánky! Vždyť člověk nemá pod sluncem jiné štěstí než jíst a pít a přitom se radovat. Jen to mu totiž zbývá při jeho pachtění v těch pár dnech života, které mu pod sluncem Bůh dal.

8:16  Rozhodl jsem se poznat moudrost a ve dne v noci nezamhouřit oka, dokud neprohlédnu dění na zemi.

8:17  Tehdy jsem viděl: Vše je Boží dílo! Člověk nepochopí, co se děje pod sluncem. Jakkoli se za tím pochopením pachtí, nikdy je ale nemůže postihnout. I kdyby mudrc tvrdil, že to ví, ani on to nemůže nikdy pochopit.

Chapter 9

9:1  Když jsem o tom všem v srdci uvažoval, dospěl jsem k tomuto: Spravedlivé a moudré i s jejich skutky má ve svých rukou Bůh. Ať je to láska anebo zášť, lidé neví o ničem, co leží před nimi.

9:2  Každý pokaždé dopadá stejně: Spravedlivé i zlosyny čeká týž osud – dobré i zlé, čisté i nečisté, ty, kteří obětují, i ty, kdo nikoli. Dobrý je na tom tak jako hříšník; kdo skládá přísahu i ten, kdo se jí bojí.

9:3  To je to nejhorší na všem, co se děje pod sluncem – že všechny čeká týž osud. Lidské srdce je navíc plné zloby a hloupost je provází celým životem. Když potom musejí zemřít,

9:4  bude snad někdo ušetřen? Všichni živí však mají naději, vždyť: „Živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“

9:5  Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla.

9:6  Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.

9:7  Vzhůru! Jez radostně svůj chléb a zvesela pij víno své, vždyť Bůh si tvé skutky dávno oblíbil!

9:8  Ať jsou tvé šaty vždycky bílé, olej na tvé hlavě ať nikdy nechybí.

9:9  Užívej život se svou milovanou ženou po všechny marné dny svého života, jenž ti byl darován pod sluncem. Všechny své marné dny si užij – vždyť to je tvou odměnou, dokud žiješ, ve všem tom pachtění, kterým se pachtíš pod sluncem.

9:10  Čehokoli se chopí tvá ruka, tomu se věnuj ze všech sil – vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat, kde chybí smysl, moudrost i vědění!

9:11  Když jsem se rozhlédl pod sluncem, viděl jsem, že běh nezáleží na rychlých a boj na statečných, ba ani živobytí na moudrých, bohatství na šikovných a přízeň na zkušených – o všem rozhoduje chvíle a náhoda.

9:12  Člověk nezná svůj čas, podoben rybám, které vyloví krutá síť, anebo ptákům, kteří se chytí do pasti. Právě tak bývají lapeni lidé, když na ně znenadání přichází chvíle neštěstí.

9:13  Viděl jsem pod sluncem také tento příklad moudrosti a připadá mi významný:

9:14  Bylo jedno malé město a v něm hrstka lidí. Přitáhl na ně mocný král, a když je oblehl, navršil kolem něj mohutný val.

9:15  V tom městě byl jeden chudý mudrc a ten je svou moudrostí zachránil. Potom si ale na toho chudáka už nikdo nevzpomněl.

9:16  Souhlasím, že „Moudrost je lepší než síla“. Moudrost chudáka však bývá v opovržení a jeho slova nikdo neslyší.

9:17  Lepší je slyšet klidná slova moudrých než povyk vládce hlupáků.

9:18  Moudrost je lepší než válečné zbraně – jediný hříšník však zničí mnoho dobrého.

Chapter 10

10:1  Vonná mast zasmrádne mrtvými mouchami, trocha nerozumu přebije spoustu moudrosti.

10:2  Moudrý má srdce na pravém místě, hlupák ale na nepravém.

10:3  Hlupáka na cestě poznáš po bezhlavosti; všem dává najevo svoje hlupáctví.

10:4  Před hněvem vladaře se z místa nehýbej, vždyť krotkost i veliké chyby zmírňuje.

10:5  Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem, a sice omyl, jehož se dopouštějí vládci:

10:6  Hloupým se nabízejí nejvyšší místa, ušlechtilí však vězí kdesi hluboko.

10:7  Viděl jsem otroky sedět na koních a velmože jít pěšky jako otroky.

10:8  Kdo jámu kopá, ten do ní padá, kdo boří zeď, toho uštkne had.

10:9  Kdo láme kamení, ten se jím zraní, kdo štípá dříví, ten si tím ublíží.

10:10  Když nikdo nenabrousí otupené ostří, je třeba přidat více sil, moudrost však zmůže mnohem víc.

10:11  Uštkne-li had, než ho kdo uřkne, slova zaříkávače už nic nezmohou.

10:12  Moudrý svou řečí získá přízeň, tupce však zahubí jeho vlastní rty.

10:13  Hloupost je úvodem k jeho řeči, po ní následují hrozné nesmysly;

10:14  blázen povídá dál a dál. Člověk netuší, co se bude dít – kdo jen mu prozradí, co bude dál?

10:15  Pachtění hlupáků unavuje, vždyť ani netrefí do města!

10:16  Běda ti, země, když je tvým králem dítě a tvoji velmoži zrána hodují!

10:17  Blaze ti, země, když je tvým králem šlechtic a tvoji velmoži v pravý čas hodují – pro posilnění, ne pro opití!

10:18  Pro zahálku se bortí krovy, pro líné ruce teče do domu.

10:19  Pro potěšení se pořádají hody, radost ze života víno přináší – vše ale záleží na penězích.

10:20  Nezlořeč králi, byť jenom v mysli, boháči nezlořeč ani v ložnici; nebeské ptactvo to všechno rozhlašuje, každé tvé slovo roznese na křídlech.

Chapter 11

11:1  Posílej svůj chléb po vodě – po čase znovu najdeš jej.

11:2  Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů, vždyť nevíš, co zlého může potkat zem.

11:3  Když se oblaka naplní vodou, průtrž se na zemi vylije. Když spadne strom, zůstane ležet, ať padl k jihu nebo na sever.

11:4  Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje, kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí.

11:5  Tak jako nerozumíš cestě větru anebo zárodku v lůnu těhotné, stejně tak nerozumíš dílu Boha, jenž působí to vše.

11:6  Rozsívej zrána svoje zrno ani zvečera své ruce neskládej – vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono, či zda je stejně dobré obojí.

11:7  Jak sladké je světlo; vidět slunce je tak příjemné!

11:8  Jakkoli dlouho člověk žije, ze všech těch let ať se raduje – ať ale přitom pamatuje, kolik jej čeká dnů v temnotě. Vše, co přijde, je zmar.

11:9  Raduj se, mladíku, ze svého mládí; ze srdce vesel se, dokud jsi mlád. Jdi, kam tě vede tvé vlastní srdce, za tím, co vidíš svýma očima. Buď si však vědom, že s tímto vším před Božím soudem budeš stát.

11:10  Zármutek si k srdci nepřipouštěj a všechny potíže drž si od těla – vždyť dětství a mládí je marnost prchavá!

Chapter 12

12:1  Pamatuj na svého Stvořitele, dokud jsi ještě mlád, dříve než přijdou zlé dny a roky, o kterých řekneš: Nemám je rád!

12:2  Dřív než ti slunce zhasne tak jako světlo měsíce a hvězd a než se obloha znovu temnými mraky zatáhne.

12:3  Strážcové domu se tehdy rozechvějí, udatní mužové se přikrčí, prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely, ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.

12:4  Tehdy se zavřou dveře do ulice a mlýnek zvolna umlkne, budeš se probouzet šveholením ptáků, všechny písně však budou zastřené.

12:5  Tehdy se člověk začne bát výšek a každá cesta hrozbu znamená, mandloň rozkvete bílým květem, příliš těžká je i kobylka a všechna chuť se ztratila. Člověk odchází do věčného domu, ulicí krouží truchlící.

12:6  Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme,

12:7  než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.

12:8  Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.

12:9  Nejenže byl Kazatel moudrý – svému vědění také učil prostý lid. Vyslechl, zkoumal a také upravil mnohá přísloví.

12:10  Kazatel hledal výstižná slova a sepsal poctivé a pravé výroky.

12:11  Slova mudrců jsou jako bodce, sbírky výroků jsou zatlučené hřeby – všechny pocházejí od téhož Pastýře.

12:12  Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví.

12:13  Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším.

12:14  Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.