CzeCEP - Job

Chapter 1

1:1  Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého.

1:2  Narodilo se mu sedm synů a tři dcery.

1:3  Jeho stáda čítala sem tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku.

1:4  Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily.

1:5  Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval Je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.

1:6  Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan.

1:7  Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“

1:8  Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“

1:9  Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně?

1:10  Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.

1:11  Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“

1:12  Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.

1:13  Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.

1:14  Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice.

1:15  Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“

1:16  Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“

1:17  Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“

1:18  Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.

1:19  Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“

1:20  Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se

1:21  a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“

1:22  Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.

Chapter 2

2:1  A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina.

2:2  Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“

2:3  Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“

2:4  Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má.

2:5  Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“

2:6  Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“

2:7  A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy.

2:8  Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela.

2:9  Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“

2:10  Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.

2:11  O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho.

2:12  Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach.

2:13  Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.

Chapter 3

3:1  Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.

3:2  Jób mluvil takto:

3:3  „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘

3:4  Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.

3:5  Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.

3:6  A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.

3:7  Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

3:8  Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.

3:9  Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,

3:10  neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

3:11  Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?

3:12  Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?

3:13  Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku

3:14  spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,

3:15  nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem,

3:16  nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.

3:17  Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku,

3:18  vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče,

3:19  malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

3:20  Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,

3:21  kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,

3:22  těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?

3:23  A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?

3:24  Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda;

3:25  čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.

3:26  Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře.“

Chapter 4

4:1  Na to navázal Elífaz Témanský slovy:

4:2  „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv?

4:3  Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval,

4:4  tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval.

4:5  Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou.

4:6  Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život?

4:7  Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby?

4:8  Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí.

4:9  Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec.

4:10  Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy.

4:11  Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.

4:12  Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest;

4:13  při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota,

4:14  přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly,

4:15  když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle.

4:16  Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas:

4:17  ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘

4:18  Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech,

4:19  tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadnějši než mola.

4:20  Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou.

4:21  Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.

Chapter 5

5:1  Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš?

5:2  Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché.

5:3  Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil, vím však, že jeho příbytek propadne zatracení,

5:4  Jeho synům záchrana se vzdálí, v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo.

5:5  Hladový sní jeho sklizeň, i z trní si ji vezme, žíznivý po jeho majetku baží.

5:6  Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy,

5:7  Člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.

5:8  Spíše bych se dotazoval Boha, svoji záležitost předložil bych Bohu,

5:9  který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy:

5:10  Dává mi déšť, polím sesílá vláhu,

5:11  ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy;

5:12  chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni;

5:13  moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne:

5:14  ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci;

5:15  ubožáka od meče zachraňuje, z jejich úst a z jejich pevné ruky;

5:16  a tak nuzný má naději, ale podlost musí zavřít ústa.

5:17  Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej.

5:18  On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou.

5:19  Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého,

5:20  vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče,

5:21  před bičem jazyka budeš ukryt, nebudeš se bát, až přijde zhouba,

5:22  vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře,

5:23  vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou,

5:24  shledáš, že je pokoj ve tvém stanu, dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu,

5:25  shledáš, že tvé potomstvo je četné, tvoji potomci že jsou jak bylina země,

5:26  do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas.

5:27  Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu. Poslechni a sám to poznáš.“

Chapter 6

6:1  Jób na to odpověděl:

6:2  „Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo!

6:3  Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou,

6:4  neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží.

6:5  Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící?

6:6  Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek?

6:7  Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo.

6:8  Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám,

6:9  aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene.

6:10  Bylo by to pro mne potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil.

6:11  Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel?

6:12  Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?

6:13  Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?

6:14  Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného.

6:15  Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí,

6:16  jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje,

6:17  v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa,

6:18  jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají.

6:19  Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby,

6:20  za své doufání však musely se stydět, přišli k nim a zklamaly se.

6:21  I vy jste teď, jako byste nebyly, při tom děsném pohledu vás jala bázeň.

6:22  Řekl jsem snad: ‚Dejte mi‘ či: ‚Plaťte za mne vlastním zbožím‘

6:23  nebo: ‚Zachraňte mě z rukou protivníka‘ či snad: ‚Vykupte mě z rukou ukrutníků‘ ?

6:24  Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil.

6:25  Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte?

6:26  Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá?

6:27  Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat.

6:28  Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát?

6:29  Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, ať je tady ještě moje spravedlnost!

6:30  Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?

Chapter 7

7:1  Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?

7:2  Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek,

7:3  tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.

7:4  Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.

7:5  Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.

7:6  Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.

7:7  Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.

7:8  Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

7:9  Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,

7:10  nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.

7:11  A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.

7:12  Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?

7:13  Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání‘,

7:14  děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,

7:15  že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.

7:16  Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.

7:17  Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,

7:18  že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?

7:19  Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?

7:20  Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?

7:21  Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

Chapter 8

8:1  Na to navázal Bildad Šúchský slovy:

8:2  „Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr.

8:3  Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost?

8:4  Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal jsi v moc jejich nevěrnosti.

8:5  Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného,

8:6  budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost.

8:7  Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom.

8:8  Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet.

8:9  Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem.

8:10  Oni tě však poučí, řeknou ti všichno, a ze svého srdce pronesou řeč.

8:11  Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí?

8:12  Ještě raší, posekat je nelze, a schne dříve než ostatní tráva.

8:13  Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli, naděje rouhače přijde vniveč;

8:14  ve své důvěřivé jistotě se zklame, jeho doufání - toť pavučina.

8:15  Opře se o svůj dům, ale ten neobstojí, podrží se ho, on však nebude stát.

8:16  Na slunci je plný mízy, jeho výhonek přerůstá ze zahrady,

8:17  jeho kořeny se proplétají kamennými valy, lze jej vidět i v kamenných domech.

8:18  Je-li však vyhlazen ze svého místa, ono se ho zřekne: ‚Nikdy jsem tě nevidělo.‘

8:19  Hle, takové jsou radosti jeho cesty; z jeho prachu vyraší hned jiný.

8:20  Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne ani ruku zlovolníků neposílí.

8:21  Jistě naplní tvá ústa smíchem a hlaholem tvé rty.

8:22  Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu, po stanu svévolných nezbude nic.“

Chapter 9

9:1  Jób na to odpověděl:

9:2  „Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý?

9:3  Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví.

9:4  On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře?

9:5  On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu;

9:6  zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí.

9:7  Slunci rozkáže - a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy,

9:8  sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln,

9:9  on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní.

9:10  Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy.

9:11  Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu.

9:12  Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘

9:13  Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.

9:14  Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova?

9:15  Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil.

9:16  A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu.

9:17  Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány,

9:18  ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí.

9:19  Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá?

9:20  I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.

9:21  Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život.

9:22  Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem.

9:23  A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch.

9:24  Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejich soudců; když ne on, kdo tedy?

9:25  Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra,

9:26  prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající.

9:27  Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji,

9:28  hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš.

9:29  Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud?

9:30  I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem,

9:31  přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat.

9:32  On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu.

9:33  Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba.

9:34  Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach.

9:35  Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.

Chapter 10

10:1  Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.

10:2  Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou.

10:3  K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků?

10:4  Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?

10:5  Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže,

10:6  že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu?

10:7  Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky.

10:8  Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.

10:9  Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.

10:10  Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit?

10:11  Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi,

10:12  nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

10:13  Ale ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - :

10:14  že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin.

10:15  Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření.

10:16  Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil.

10:17  Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje.

10:18  Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo.

10:19  Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu.

10:20  Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál,

10:21  dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti,

10:22  do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“

Chapter 11

11:1  Na to navázal Sófar Naamatský slovy:

11:2  „Má takové množství slov zůstat bez odpovědi? Má mluvka být v právu?

11:3  Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet? Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí?

11:4  Říkáš: ‚Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.‘

11:5  Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě,

11:6  prozradil by ti taje moudrosti: dvojnásobný trest k záchraně vede. Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti.

11:7  Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného,

11:8  jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš?

11:9  Její míra je delší než země, širší nežli moře.

11:10  Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí?

11:11  Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti - a srozuměn není.

11:12  Může tupec dostat rozum? Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?

11:13  Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu,

11:14  jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost,

11:15  tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně,

11:16  zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula.

11:17  Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro.

11:18  Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí.

11:19  Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí, získat tebe budou si přát mnozí,

11:20  kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši.“

Chapter 12

12:1  Jób na to odpověděl:

12:2  „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost!

12:3  Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví?

12:4  Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný.

12:5  Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají!

12:6  Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci.

12:7  Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví,

12:8  poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou.

12:9  Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila

12:10  a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.

12:11  Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm?

12:12  Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?

12:13  Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum.

12:14  Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze.

12:15  Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi.

12:16  U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí.

12:17  Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce,

12:18  pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra,

12:19  kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody,

12:20  odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost,

12:21  opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť,

12:22  odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co je v šeru smrti,

12:23  pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je,

12:24  bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot,

12:25  aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.

Chapter 13

13:1  Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu.

13:2  Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy.

13:3  Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem.

13:4  Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.

13:5  Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.

13:6  Slyšte, jak se budu hájit, důvody mých rtů sledujte s pozorností.

13:7  To v zájmu Boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu?

13:8  Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho?

13:9  Bude-li vás zkoumat, dopadnete dobře? Či ho chcete obloudit, jako lze obloudit člověka?

13:10  Tvrdě vás potrestá, budete-li jednat pokoutně a stranit.

13:11  Což vás neohromí jeho vznešenost, nepadne na vás strach z něho?

13:12  Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.

13:13  Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit, pak ať se přese mne přežene cokoli.

13:14  Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku.

13:15  I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty.

13:16  Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup.

13:17  Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím.

13:18  Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým.

13:19  Kdo chce se mnou vésti spor? Budu-li mlčet, zhynu.

13:20  Jen dvojí mi, Bože, nečiň, a nebudu se před tebou skrývat:

13:21  Vzdal ode mne svoji ruku a strach z tebe ať mě nepřepadá.

13:22  Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi.

13:23  Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích.

13:24  Proč skrýváš svou tvář a pokladáš mě za svého nepřítele?

13:25  Chceš postrašit odvátý list, honit suché stéblo?

13:26  Věru, znamenáš si na mě trpké věci, přičítáš mi nepravosti mého mládí,

13:27  svíráš do klády mé nohy, dáváš pozor na všechny mé stezky, zanášíš si každou šlápotu mých nohou.

13:28  Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.

Chapter 14

14:1  Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.

14:2  Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.

14:3  Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.

14:4  Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.

14:5  Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.

14:6  Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.

14:7  Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,

14:8  byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.

14:9  Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.

14:10  Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?

14:11  Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;

14:12  člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

14:13  Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.

14:14  Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.

14:15  Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.

14:16  A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,

14:17  zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.

14:18  Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;

14:19  voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.

14:20  Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.

14:21  Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.

14:22  Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“

Chapter 15

15:1  Na to navázal Elífaz Témanský slovy:

15:2  „Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu?

15:3  Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí?

15:4  Ty sám porušuješ bázeň Boží, rozjímat před Bohem znemožňuješ.

15:5  Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil.

15:6  Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze svévole, tvoje rty vypovídají proti tobě.

15:7  Jsi snad zrozen jako první z lidí, přišels na svět dříve než pahorky?

15:8  Vyslechls důvěrný rozhovor Boží, že strhuješ jen na sebe moudrost?

15:9  Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé?

15:10  Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec.

15:11  Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví?

15:12  Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima?

15:13  Svým duchem se stavíš proti Bohu, vypouštíš z úst nehorázná slova.

15:14  Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy?

15:15  Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny,

15:16  což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?

15:17  Poslouchej mě, co ti sdělím. Budu ti vyprávět, co jsem uzřel,

15:18  co hlásali moudří, co jim netajili jejich otcové,

15:19  ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel:

15:20  Svévolník se úzkostlivě chvěje po všechny dny, hrůzovládci počet jeho let je ukryt.

15:21  Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce.

15:22  Nevěří, že by se z temnot vrátil - je vyhlédnut pro meč.

15:23  Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot.

15:24  Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený,

15:25  neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti Všemocnému,

15:26  rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů.

15:27  Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách.

15:28  Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozících zřícením.

15:29  Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže.

15:30  Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst.

15:31  Ač nevěří v šalebnost, bude jí zaveden, výměnou sklidí zase jen faleš.

15:32  Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat,

15:33  bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy.

15:34  Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů;

15:35  plodí trápení a rodí ničemnosti, jejich lůno připravuje lest.“

Chapter 16

16:1  Jób na to odpověděl:

16:2  „Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením.

16:3  Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš?

16:4  Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.

16:5  Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast.

16:6  Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím?

16:7  Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost.

16:8  Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje.

16:9  Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak.

16:10  Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou.

16:11  Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků.

16:12  Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem.

16:13  Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem.

16:14  Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr.

16:15  Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil.

16:16  Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti,

16:17  ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí.

16:18  Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!

16:19  Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách.

16:20  Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.

16:21  Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.

16:22  Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.

Chapter 17

17:1  Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.

17:2  Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.

17:3  Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?

17:4  Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.

17:5  Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

17:6  Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.

17:7  Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.

17:8  Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.

17:9  Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.

17:10  Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.

17:11  Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.

17:12  Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.

17:13  I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.

17:14  Jámě řeknu: ‚Tys můj otec‘, červům: ‚Matko má, má sestro.‘

17:15  Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?

17:16  Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“

Chapter 18

18:1  Na to navázal Bildad Šúchský slovy:

18:2  „Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budem mluvit.

18:3  Proč jsme ceněni jak dobytek, jsme snad nečistí ve vašich očích?

18:4  Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš, kvůli tobě má být opuštěna země, má se skála přemístit ze svého místa?

18:5  Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří,

18:6  světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan.

18:7  Těsno bude jeho rázným krokům, vlastní plány přivedou ho k pádu,

18:8  nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí,

18:9  za patu se chytí do osidla, zadrhne se kolem něho smyčka.

18:10  Na zemi je ukryt na něj provaz, nástraha na něho na pěšině.

18:11  Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách.

18:12  Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád!

18:13  Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy.

18:14  Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy.

18:15  V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra.

18:16  Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve.

18:17  Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno.

18:18  Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa.

18:19  Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne.

18:20  Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza.

18:21  Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha.“

Chapter 19

19:1  Jób na to odpověděl:

19:2  „Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi?

19:3  Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat?

19:4  I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně.

19:5  Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami?

19:6  Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť.

19:7  Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není.

19:8  Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem.

19:9  Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy.

19:10  Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.

19:11  Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka.

19:12  Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu.

19:13  Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili,

19:14  moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě.

19:15  Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec.

19:16  Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat.

19:17  Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu.

19:18  I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi,

19:19  všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval,se ke mně obracejí zády.

19:20  Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů.

19:21  Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží.

19:22  Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

19:23  Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis

19:24  rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!

19:25  Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.

19:26  A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,

19:27  já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.

19:28  Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho.

19:29  Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“

Chapter 20

20:1  Na to navázal Sófar Naamatský slovy:

20:2  „Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil.

20:3  Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.

20:4  Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi,

20:5  že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik?

20:6  I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků,

20:7  navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: ‚Kde je?‘

20:8  Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční.

20:9  Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí.

20:10  Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal.

20:11  I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu.

20:12  Ať si mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem,

20:13  kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře,

20:14  jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem.

20:15  Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha.

20:16  Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije.

20:17  Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka.

20:18  Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat.

20:19  Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl.

20:20  V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání.

20:21  Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý.

20:22  Při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných.

20:23  Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne sprškou šípů.

20:24  Bude prchat před železnou zbrojí a postřelí ho bronzový luk.

20:25  Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky.

20:26  Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl.

20:27  Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu.

20:28  Víno z jeho domu se nepřestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu.

20:29  To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.

Chapter 21

21:1  Jób na to odpověděl:

21:2  „Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím.

21:3  Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmíveje se.

21:4  Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý?

21:5  Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku:

21:6  Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení.

21:7  Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky,

21:8  své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima,

21:9  v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá.

21:10  Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá.

21:11  Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí.

21:12  Hulákají při bubínku a citaře a radují se za zvuku flétny.

21:13  Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku.

21:14  Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět.

21:15  Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘

21:16  Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků.

21:17  Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu,

21:18  jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.

21:19  Bůh prý uchovává jejich ničemnosti jejich synům. Kéž splatí přímo jemu, aby to poznal!

21:20  Kéž na vlastní oči spatří svou bídu, vypije si kalich rozhořčení Všemocného.

21:21  Zajímá ho, co se stane s jeho domem po něm, když je počet jeho měsíců odměřen?

21:22  Bude někdo učit Boha vědomostem? On soudí přece i vysoko postavené.

21:23  Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný,

21:24  jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklé morkem.

21:25  Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého.

21:26  Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.

21:27  Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří.

21:28  Říkáte zajisté: ‚Kde je dům urozeného? Kde je stan, v němž přebývali svévolníci?‘

21:29  Což jste se neptali mimojdoucích, neporozuměli jste jejich znamením?

21:30  V den běd bude zlý ušetřen, bude odnesen v den hrozné prchlivosti.

21:31  Kdo mu vytkne jeho cestu, kdo mu odplatí za to, co napáchal?

21:32  Až bude odnesen do hrobky, nad jeho rovem se bude bdít.

21:33  Hroudy v jámě budou mu lehké; potáhnou se za ním všichni lidé, bude jich před ním bezpočet.

21:34  Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi - samá věrolomnost.“

Chapter 22

22:1  Na to navázal Elífaz Témanský slovy:

22:2  „Znamená před Bohem něco muž? Věru, prozíravý dbá na svoje činy.

22:3  Což se Všemocný zajímá o tvou spravedlnost, jsou mu tvoje bezúhonné cesty ziskem?

22:4  Trestá tě snad za to, že se ho bojíš, za to s tebou vchází v soud?

22:5  Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná.

22:6  Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé,

22:7  znaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chleba.

22:8  Země patří tomu, kdo má pevnou paži, bude na ní sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal.

22:9  Tys však s prázdnou posílal pryč vdovy, paže sirotků jsi drtil.

22:10  Proto jsou kolem tebe osidla, náhlý strach tě plní hrůzou,

22:11  pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají.

22:12  Což není Bůh vysoko nad nebesy? Pohleď vzhůru na hvězdy, jak jsou vyvýšeny.

22:13  A ty říkáš: ‚Copak Bůh ví, skrze temné mrákoty co může soudit?

22:14  Oblaka ho zahalují, takže nevidí; prochází se kdesi po obvodu nebes.‘

22:15  Chceš se držet stezky dávnověku, po níž chodívají mužové propadlí ničemnostem,

22:16  kteří byli zasaženi, ačkoli čas nenadešel, proudem zatopeni do základů?

22:17  Říkávali Bohu: ‚Jdi pryč od nás.‘ Co jiného jim měl Všemocný udělat?

22:18  Jejich domy naplňoval blahobytem. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků!

22:19  Spravedliví to uvidí a zaradují se, nevinný se jim vysměje:

22:20  ‚Zničeni jsou ti, kdo na nás útočili, a co po nich zbylo, pozřel oheň.‘

22:21  Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.

22:22  Přijímej z jeho úst naučení, vkládej si do srdce jeho slova.

22:23  Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován, vzdálíš-li od svého stanu podlost.

22:24  Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofirské zlato.

22:25  Pak bude Všemocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra.

22:26  Ve Všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu.

22:27  Budeš-li ho prosit, vyslyší tě, a ty budeš plnit svoje sliby.

22:28  Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo.

22:29  Až budou jiní poníženi, řekneš: ‚Ó pýcho!‘ Bůh zachrání ty, kdo klopí oči.

22:30  Zachrání toho, kdo není bez viny; bude zachráněn pro čistotu tvých rukou.“

Chapter 23

23:1  Jób na to odpověděl:

23:2  „Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží.

23:3  Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu,

23:4  předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa.

23:5  Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne.

23:6  Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu.

23:7  Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.

23:8  Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu,

23:9  jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvídím to.

23:10  Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.

23:11  Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodhýlil jsem se,

23:12  od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle.

23:13  Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce.

23:14  Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.

23:15  Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach.

23:16  Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou.

23:17  Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.

Chapter 24

24:1  Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou?

24:2  Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo,

24:3  odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy,

24:4  ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi.

24:5  Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu.

24:6  Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka.

24:7  Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu;

24:8  prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou.

24:9  Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného.

24:10  Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy;

24:11  mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň,

24:12  ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí.

24:13  Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách.

24:14  Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci se plíží jako zloděj.

24:15  Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří‘, tvář si zahaluje rouškou.

24:16  Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět.

24:17  Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají.

24:18  Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.

24:19  Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší.

24:20  Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo.

24:21  Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní.

24:22  I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist.

24:23  Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty.

24:24  Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů.

24:25  Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“

Chapter 25

25:1  Na to navázal Bildad Šúchský slovy:

25:2  „Vladařství a strach jsou v ruce toho, jenž na svých výšinách působí pokoj.

25:3  Je možno jeho houfy sečíst? Nad kým nevzchází jeho světlo?

25:4  Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy?

25:5  Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem,

25:6  což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!“

Chapter 26

26:1  Jób na to odpověděl:

26:2  „Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla? Jak zachráníš vysílené rámě?

26:3  Jak poradíš tam, kde chybí moudrost? Jak seznámíš s tím, co skýtá hojnou pomoc?

26:4  Komu povídáš ta slova? Čí to dech vychází z tebe?

26:5  Stíny zemřelých se úzkostně chvějí, i vody dole a co v nich přebývá.

26:6  Podsvětí je před ním obnaženo, říše zkázy nepřikryta.

26:7  On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi,

26:8  vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne;

26:9  svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak.

26:10  Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma.

26:11  Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody;

26:12  svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora zdolal.

26:13  Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada.

26:14  Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“

Chapter 27

27:1  Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:

27:2  „Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši.

27:3  Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích,

27:4  mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.

27:5  Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám,

27:6  setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den.

27:7  Můj nepřítel však ať je na tom jako svévolník, a ten, kdo proti mně povstává, jako bídák.

27:8  Jakou naději na zisk má rouhač, vezme-li mu Bůh život?

27:9  Bude Bůh poslouchat jeho křik, až bude v tísni?

27:10  Najde blaho ve Všemocném, bude přivolávat Boha v každém čase?

27:11  Chci vás poučit o Boží moci, netajit, jak tomu je s Všemocným.

27:12  Hle, sami jste to všichni uzřeli, proč se tedy oddáváte přeludům?

27:13  Toto je před Bohem úděl člověka svévolného, dědictví ukrutníků, jež dostanou od Všemocného:

27:14  Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem;

27:15  ty co vyváznou, ty pohřbí smrt, jejich vdovy nebudou je oplakávat.

27:16  Kdyby někdo nakupil stříbra jak prachu a navršil oděvů jak hlíny,

27:17  co navrší, to oblékne spravedlivý a stříbro připadne nevinnému.

27:18  Svůj dům postavil jako mol, jako chatrč, kterou si udělal hlídač.

27:19  Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu.

27:20  Hrůzy ho dostihnou jako příval vod, vichřice ho zachvátí v noci,

27:21  odnese ho východní vítr a bude pryč, vichr jej odvane z jeho místa.

27:22  Tím ho Bůh postihne nelítostně, před jeho rukou bude marně prchat.

27:23  Budou nad ním tleskat rukama a ušklíbnou se nad místem, kde býval.“

Chapter 28

28:1  Stříbro má své naleziště a zlato místo, kde se čistí,

28:2  železo se získává z prachu, z rudy se taví měď.

28:3  Člověk překonává tmu, prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku.

28:4  Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá. Zapomenuti, bez půdy pod nohama, na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem.

28:5  Země, z níž vzchází chléb, je vespod zpřevracena jakoby ohněm;

28:6  v jejím kamení je ložisko safírů, jsou v něm i zlatá zrnka.

28:7  Dravý pták tam nezná stezku, oko luňáka ji nezahlédne,

28:8  mláďě šelmy po ní nešlapalo, lev po ní nevleče kořist.

28:9  Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů,

28:10  do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost,

28:11  zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.

28:12  Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?

28:13  Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.

28:14  Propastná tůň praví: ‚Ve mně není‘,moře říká: ‚Já ji nemám‘.

28:15  Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem,

28:16  nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem.

28:17  Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata,

28:18  natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly.

28:19  Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.

28:20  Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?

28:21  Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.

28:22  Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘

28:23  Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo,

28:24  neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem.

28:25  Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil,

28:26  když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu,

28:27  hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal

28:28  a řekl člověku: ‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘

Chapter 29

29:1  Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:

29:2  „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,

29:3  kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle,

29:4  jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,

29:5  kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď,

29:6  kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje.

29:7  Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo,

29:8  mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát,

29:9  velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku,

29:10  hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.

29:11  Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,

29:12  že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.

29:13  Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.

29:14  Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo.

29:15  Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou,

29:16  ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval,

29:17  bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist.

29:18  Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix.

29:19  Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa.

29:20  Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘

29:21  Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě;

29:22  po mém slovu už nic neměnili, má řeč na mě kanula jak rosa.

29:23  Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti.

29:24  Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře.

29:25  Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.

Chapter 30

30:1  Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejich otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.

30:2  K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest?

30:3  Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený,

30:4  trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem.

30:5  Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem;

30:6  musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy,

30:7  hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,

30:8  bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.

30:9  A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;

30:10  hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat.

30:11  Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili.

30:12  Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd,

30:13  rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo.

30:14  Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek.

30:15  Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása.

30:16  A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření.

30:17  V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající.

30:18  Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici;

30:19  jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu.

30:20  Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení.

30:21  Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.

30:22  Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly.

30:23  Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.

30:24  Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.

30:25  Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka?

30:26  Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.

30:27  Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení.

30:28  Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.

30:29  Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.

30:30  Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.

30:31  Má citara zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“

Chapter 31

31:1  „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?

31:2  Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin?

31:3  Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností?

31:4  Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky?

31:5  Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí,

31:6  ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.

31:7  Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních,

31:8  ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni.

31:9  Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha,

31:10  ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní.

31:11  Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení,

31:12  byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu.

31:13  Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor,

31:14  co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat?

31:15  Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně?

31:16  Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději

31:17  a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl -

31:18  ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil -,

31:19  jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá,

31:20  jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat,

31:21  jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci,

31:22  ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu.

31:23  Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.

31:24  Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám‘,

31:25  jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění,

31:26  jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,

31:27  a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal,

31:28  i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.

31:29  Jestliže jsem se zaradoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého -

31:30  vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu,

31:31  lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti‘,

31:32  cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře -,

31:33  jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi,

31:34  že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří.

31:35  Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis.

31:36  Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec.

31:37  O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu.

31:38  Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly,

31:39  jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval,

31:40  ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.

Chapter 32

32:1  Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.

32:2  Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh.

32:3  Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem nepřátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka.

32:4  Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on.

32:5  Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem.

32:6  Na to tedy navázal Elíhů, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím.

32:7  Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují.

32:8  Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými.

32:9  Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu.

32:10  Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím.

32:11  Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete.

32:12  Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči.

32:13  Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘

32:14  Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. -

32:15  Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla.

32:16  Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají.

32:17  Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím.

32:18  Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru.

32:19  Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají.

32:20  Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím.

32:21  Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit;

32:22  nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.

Chapter 33

33:1  Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu.

33:2  Pohleď, otevírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk.

33:3  Má řeč tryská z upřímného srdce, mé rty mluví o poznání vytříbeném.

33:4  Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil.

33:5  Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se!

33:6  Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny.

33:7  Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tebe tížit.

33:8  Řekl jsi to přede mnou a já jsem tvá slova slyšel:

33:9  ‚Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti.

33:10  Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele,

33:11  sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.‘

33:12  Hle, odpovídám ti: Zde nejsi v právu, neboť Bůh je větší než člověk.

33:13  Proč s ním vedeš spor? Že svými slovy neodpovídá?

33:14  Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne.

33:15  Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku,

33:16  tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal,

33:17  aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí,

33:18  aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou.

33:19  Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech,

33:20  takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo.

33:21  Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět.

33:22  Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti.

33:23  Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk,

33:24  tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: ‚Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.‘

33:25  Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání.

33:26  Bude-li prosit Boha a on v něm najde zalíbení, ukáže mu svou tvář za hlaholu polnic a člověku vrátí jeho spravedlnost.

33:27  Bude zpívat před lidmi a řekne: ‚Hřešil jsem a převracel, co bylo přímé, ale nebylo mi odplaceno stejným.‘

33:28  Bůh vykoupil jeho duši, aby neodešla do jámy, jeho život smí hledět na světlo.

33:29  To vše učiní Bůh pro muže dvakrát i třikrát,

33:30  aby odvrátil jeho duši od jámy a přivedl ke světlu, do světla živých.

33:31  Poslouchej mě, Jóbe, pozorně, mlč, já budu mluvit.

33:32  Bude-li co říci, odpověz mi, promluv, chci pro tebe spravedlnost.

33:33  Nebudeš-li mít co říci, poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost.“

Chapter 34

34:1  Na to navázal Elíhú slovy:

34:2  „Vy moudří, slyšte mé řeči, vy vědoucí, naslouchejte mi.

34:3  Ucho přece přezkušuje řeči, patro vychutnává pokrm.

34:4  Volme si, co je právo, ať zvíme mezi sebou, co je dobré.

34:5  Jób řekl: ‚Jsem spravedlivý, a Bůh upírá mi právo.

34:6  Mám lhát? Proti svému právu mluvit? Zasáhl mě zkázonosný šíp, avšak ne pro přestoupení.‘

34:7  Který muž je jako Jób? Prý pije výsměch jako vodu,

34:8  spolčuje se s pachateli ničemností, obcuje se svévolnými lidmi;

34:9  řekl: ‚Muži není k ničemu mít zalíbení v Bohu.‘

34:10  Proto mě slyšte, rozumní mužové: Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví.

34:11  Podle toho, co člověk udělá, odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky.

34:12  Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví.

34:13  Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět?

34:14  Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl,

34:15  tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach.

34:16  Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu, co říkám.

34:17  Což může panovat ten, kdo nenávidí právo? Nebo Úctyhodného, jenž je spravedlivý, prohlásíš za svévolníka?

34:18  Je snad možno říci králi: ‚Ty ničemo‘ nebo urozeným: ‚Svévolníku‘?

34:19  Bůh nestraní velmožům, nedá přednost váženému před nuzákem, protože všichni jsou dílem jeho rukou.

34:20  Umírají v okamžení, třeba o půlnoci. Lid se zachvěje, když odcházejí; i vznešený je odvolán, aniž kdo hne rukou.

34:21  Na cesty každého jsou upřeny jeho oči, on každý krok vidí.

34:22  Není temnoty ani šera smrti, kde by se mohli skrýt pachatelé ničemností.

34:23  Na nikoho nevkládá nic navíc, že by se musel s Bohem soudit.

34:24  Ctihodné bije, nemusí nic vyšetřovat, jiné staví na ta místa;

34:25  je obeznámen s jejich dílem, podvrátí je za noc a jsou rozdrceni.

34:26  Potrestá je jako svévolníky, každý na to bude hledět,

34:27  za to, že se odchýlili pryč od něho a neměli uznání pro žádnou jeho cestu,

34:28  takže se až k němu donesl křik nuzných a slyšel křik utištěných.

34:29  Když zůstane klidný, kdo ho smí prohlásit za svévolníka? Když skrývá tvář, kdo ho může spatřit? A přece bdí nad pronárody i jednotlivci,

34:30  aby nekraloval člověk - rouhač a nestal se svůdcem lidu.

34:31  Sluší se doznat Bohu: ‚Snáším svůj trest, nebudu už pohoršlivě jednat.

34:32  Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním.‘

34:33  Má snad odplácet dle tvého, když ty jeho názor za nic nemáš? Ty bys to měl rozhodnout, ne já. Pověz, co víš!

34:34  Rozumní mužové mi přisvědčí a moudrý muž mi bude naslouchat:

34:35  ‚Jób nemluví uváženě, jeho slova nejsou prozíravá.

34:36  Je třeba jednou provždy Jóba přezkoušet, protože odpovídá jako mužové propadlí ničemnostem.

34:37  Vždyť ke svému hříchu přidává nevěrnost, mezi námi si výsměšně tleská a má mnoho řečí proti Bohu.‘“

Chapter 35

35:1  Na to navázal Elíhú slovy:

35:2  „Myslíš si, že je to podle práva říkat: ‚Moje spravedlnost převyšuje Boží?‘

35:3  Říkat: ‚Co z toho máš? Co mi prospěje, nebudu-li hřešit?‘

35:4  Odpovím ti několika slovy, i tvým přátelům, kteří jsou s tebou.

35:5  Pohleď na nebe a viz, popatř na mraky vysoko nad sebou.

35:6  Jestliže jsi zhřešil, čeho jsi dosáhl proti němu? Bude-li tvých přestoupení sebevíc, co mu tím uděláš?

35:7  Jestliže jsi jednal spravedlivě, co jsi mu dal, co přijal z tvé ruky?

35:8  Jen člověka jako ty zasáhne tvá svévole, lidského syna tvá spravedlnost.

35:9  Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných,

35:10  a nikdo se nezeptá: ‚Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat,

35:11  vyučuje nás a nikoli zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?‘

35:12  Potom jim ovšem neodpovídá, když křičí pro pýchu zlovolných.

35:13  Bůh přece nedá sluchu falši, Všemocný na to ani nepohlédne,

35:14  zvláště když o něm prohlašuješ: ‚Nedívá se na to‘. Tvá pře je před ním, jen na něho čekej!

35:15  Jestliže tedy nestíhá hněvem a nestará se příliš o zpupnost,

35:16  Jób si otevírá ústa do větru a neuváženě vede zbytečné řeči.“

Chapter 36

36:1  Elíhú dále pokračoval slovy:

36:2  „Měj se mnou trochu trpělivosti a sdělím ti, že ještě mám o Bohu co říci.

36:3  Začnu se svým věděním zdaleka a přiznám svému Učiniteli spravedlnost,

36:4  neboť opravdu má slova nejsou klam; před tebou je člověk dokonalých vědomostí.

36:5  Hle, Bůh je úctyhodný, nezavrhne bez příčiny, je úctyhodný silou i srdcem.

36:6  Nenechá naživu svévolníka, ale utištěným dopomůže k právu.

36:7  Od spravedlivého neodvrací zrak; s králi je na trůn dosazuje navždy a jsou vyvýšeni.

36:8  Jsou-li však spoutáni řetězy, chyceni do provazů utrpení,

36:9  oznamuje jim, čeho se dopustili, že se rozbujela jejich přestoupení,

36:10  otvírá jim ucho pro napomenutí a vyzývá je, aby se odvrátili do ničemností.

36:11  Poslechnou-li, budou-li mu sloužit, dokončí své dny v pohodě a v rozkoších svá léta.

36:12  Neposlechnou-li, sejdou hubící střelou a zahynou pro svou nerozvážnost.

36:13  Kdo jsou rouhavého srdce, přispívají k hněvu, nevolají o pomoc, ani když je spoutá.

36:14  Proto zemře jejich duše v mládí a jejich život skončí se zasvěcenci smilstva.

36:15  Utištěného zachrání skrze jeho utrpení, otevře mu ucho skrze útlak.

36:16  To on tě odládá z jícnu soužení; abys měl kolem volný prostor, bez stísněnosti, a poklidný stůl plný tučnosti.

36:17  Chceš-li se svévolně přít, pře tě přivede před soud.

36:18  Ať tě rozhořčení nezláká k tleskání a velké výkupné ať tě nesvede z cesty.

36:19  Vytrhne tě volání o pomoc, když se soužíš a napínáš všechnu svou sílu?

36:20  Nedychti po noci, která odvede národy z jejich míst.

36:21  Bedlivě dbej, aby ses neobracel k ničemnosti a nevolil ji raději než utrpení.

36:22  Hle, jak nedostupný je Bůh ve své síle! Kdo je učitel podobný jemu?

36:23  Kdo smí dohlížet na jeho cestu? Kdo smí říci: ‚Jednáš podle‘?

36:24  Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, jež lidé opěvují.

36:25  Všichni lidé je vyhlížejí, avšak člověk přihlíží jen zdáli.

36:26  Hle, Bůh je vyvýšený, nad naše poznání, počet jeho let je nevyzpytatelný.

36:27  Přitahuje vodní kapky, padají jako déšť a v jeho záplavu se mění,

36:28  když se z mračen valí proudy a hojně skrápějí člověka.

36:29  Rozumí někdo rozprostření mraků, hromobití v jeho stánku?

36:30  Hle, nad tím rozprostírá světlo a přikrývá kořeny moře.

36:31  Povede při s lidmi ten, jenž dává hojný pokrm.

36:32  Dlaněmi se chápe světla blesků, přikazuje jim zasáhnout útočníka.

36:33  Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod.

Chapter 37

37:1  Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa.

37:2  Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst.

37:3  Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země.

37:4  Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá.

37:5  Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání:

37:6  sněhu velí: ‚Padej na zem‘ a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech.

37:7  Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:

37:8  Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;

37:9  vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad;

37:10  svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;

37:11  oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno,

37:12  a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;

37:13  užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.

37:14  Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.

37:15  Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?

37:16  Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?

37:17  Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,

37:18  dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?

37:19  Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.

37:20  Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen?

37:21  Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je.

37:22  Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu;

37:23  avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.

37:24  Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“

Chapter 38

38:1  Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:

38:2  „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?

38:3  Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.

38:4  Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom.

38:5  Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru?

38:6  Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen,

38:7  zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?

38:8  Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země,

38:9  když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak,

38:10  když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata

38:11  a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘

38:12  Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo,

38:13  aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřeseni?

38:14  Země se mění jak hlína pod pečetidlem, ale oni tu stojí, ač jsou jen šat.

38:15  Svévolníkům bude odepřeno světlo a zvednutá paže bude přeražena.

38:16  Přišel jsi až ke zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně?

38:17  Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil?

38:18  Postřehls celou šíři země? Pověz, znáš-li to všechno.

38:19  Kde je cesta k obydlí světla? Kde má své místo temnota?

38:20  Můžeš je vykázat do jejich hranic? Máš ponětí o stezkách k jejich domu?

38:21  Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?

38:22  Přišel jsi někdy ke skladům sněhu, spatřil jsi sklady krupobití,

38:23  které si šetřím pro časy soužení, pro den války a boje?

38:24  Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo? Odkud se žene na zemi východní vítr?

38:25  Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu,

38:26  aby pršelo na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není,

38:27  aby se napojila místa pustá a zpustošená a vzešla mladá tráva?

38:28  Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy?

38:29  Z čího lůna vyšel led? Kdo rodí nebeské jíní?

38:30  Vody tuhnou na kámen, zamrzá hladina propastné tůně.

38:31  Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna?

38:32  Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?

38:33  Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi?

38:34  Pozvedneš svůj hlas k oblaku, aby tě přikryla spousta vod?

38:35  Posíláš snad pro blesky, aby přišly a ohlásily se ti: ‚Tu jsme‘?

38:36  Kdo dal ibisovi moudrost a kouhoutovi rozum?

38:37  Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky? Kdo složí nebeské měchy,

38:38  když prach se v slitinu spojí a hroudy k sobě přilnou?

38:39  Můžeš ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat,

38:40  když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští?

38:41  Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?

Chapter 39

39:1  Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí?

39:2  Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu,

39:3  jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají?

39:4  Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí?

39:5  Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu,

39:6  jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek?

39:7  Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče,

39:8  na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni.

39:9  Bude ti chtít jednorožeč sloužit či nocovat u tvého krmelce?

39:10  Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet?

39:11  Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce?

39:12  Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat?

39:13  Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa;

39:14  svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu,

39:15  zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat.

39:16  Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná.

39:17  Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti.

39:18  Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem.

39:19  Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou?

39:20  Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach,

39:21  v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům,

39:22  vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací.

39:23  Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp,

39:24  s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice,

39:25  zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk.

39:26  Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu?

39:27  Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?

39:28  Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě.

39:29  Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči.

39:30  Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“

Chapter 40

40:1  Hospodin dále řekl Jóbovi toto:

40:2  „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“

40:3  Jób na to Hospodinu odpověděl:

40:4  „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.

40:5  Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.“

40:6  Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:

40:7  „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.

40:8  Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý?

40:9  Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem?

40:10  Ozdob se tedy důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost.

40:11  Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho,

40:12  pohleď na každého pyšného a zkruš ho, sraz na místě svévolníky,

40:13  ukryj je všechny společně do prachu, jejich tvář ovaž pro úkryt v zemi.

40:14  Potom ti vzdám chválu i já, že tvá pravice tě zachránila.

40:15  Pohleď jen na behemóta, i jeho jsem učinil jako tebe; on jako dobytče žere trávu.

40:16  Pohleď, jakou má sílu v bedrech, jak mocné jsou svaly jeho břicha.

40:17  Napřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené,

40:18  jeho kosti jsou bronzové válce, jeho hnáty jako železný sochor.

40:19  On byl na počátku Božích cest; jen jeho Učinitel může na něj s mečem.

40:20  Pastvu mu poskytují hory, kde dovádí všeliká zvěř polní,

40:21  uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu.

40:22  Lotos jej zastírá svým stínem, potoční topoly ho obklopují.

40:23  A hle, vzedme-li se řeka, neustoupí, důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí.

40:24  Kdo se mu postaví do očí a provleče mu chřípím smyčku?

40:25  Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk?

40:26  Vložíš mu do chřípí sítěnou houžev, probodneš mu čelist hákem?

40:27  Bude se tě doprošovat o smilování a pokorně s tebou mluvit?

40:28  Uzavře snad s tebou smlouvu, abys jej vzal provždy za otroka?

40:29  Můžeš si s ním pohrávat jak s ptáčkem? Uvážeš ho pro své děvečky?

40:30  Budou o něj společníci smlouvat, rozkouskují si ho kupčíci?

40:31  Propíchneš mu kůži bodci, jeho hlavu rybářskými harpunami?

40:32  Zkus na něho vložit ruku! Pomysli na boj, a neuděláš to.

Chapter 41

41:1  Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí.

41:2  Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou?

41:3  Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé.

41:4  Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla.

41:5  Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými?

41:6  Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů.

41:7  Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí,

41:8  dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne;

41:9  jeden přilétá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit.

41:10  Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky,

41:11  z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry,

41:12  z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným,

41:13  jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen,

41:14  v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje,

41:15  laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se,

41:16  jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov.

41:17  Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy,

41:18  meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu.

41:19  Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo,

41:20  šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy,

41:21  kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp.

41:22  Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí,

41:23  způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti,

41:24  nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla.

41:25  Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu.

41:26  Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“

Chapter 42

42:1  Jób na to Hospodinu odpověděl:

42:2  „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný.

42:3  Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.

42:4  Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě.

42:5  Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.

42:6  Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

42:7  Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.

42:8  Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“

42:9  I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostně přijal.

42:10  Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.

42:11  I přišli k němu všichni jeho bratři a všechny sestry a všichni jeho dřívější známí, aby s ním v jeho domě pojedli chléb. Projevovali mu soustrast a snažili se ho potěšit po všem tom zlu, jež na něj Hospodin uvedl, a každý mu daroval po kesítě a zlatém kroužku.

42:12  A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic.

42:13  Měl také sedm synů a tři dcery.

42:14  Jednu nazval Jemíma, druhou Kesía a třetí Keren-ha-púk.

42:15  Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako byly dcery Jóbovy. Otec jim dal dědictví jako jejich bratrům.

42:16  Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení.

42:17  I zemřel Jób stár a sytý dnů.