CzeB21 - Job

Chapter 1

1:1  V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.

1:2  Měl sedm synů a tři dcery,

1:3  jeho stáda čítala 7000 ovcí, 3000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu nebylo rovného.

1:4  Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi.

1:5  Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil. Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“ Tak to Job činíval pokaždé.

1:6  Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan.

1:7  „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana. „Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.

1:8  „A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“

1:9  „Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu.

1:10  „Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji.

1:11  Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“

1:12  „Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“ A s tím satan od Hospodina odešel.

1:13  Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra,

1:14  dorazil k Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl,

1:15  „když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

1:16  Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

1:17  Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

1:18  Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra,

1:19  když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil. Tvé děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

1:20  Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl se:

1:21  „Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jméno Hospodin!“

1:22  V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného.

Chapter 2

2:1  Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před Hospodina.

2:2  „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana. „Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.

2:3  „A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně trápil.“

2:4  „Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“ namítl satan Hospodinu.

2:5  „Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“

2:6  „Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat naživu.“

2:7  S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až k patě hroznými vředy.

2:8  Job seděl v popelu a škrábal se střepem.

2:9  „Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“

2:10  „Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“ V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

2:11  Když o všem tom neštěstí, jež Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili.

2:12  Uviděli ho už zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a sypali si na hlavu prach, až létal k obloze.

2:13  Sedm dní a sedm nocí s ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani jediné slovo.

Chapter 3

3:1  Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.

3:2  Job tehdy řekl:

3:3  „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!

3:4  Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!

3:5  Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!

3:6  I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!

3:7  Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!

3:8  Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.

3:9  Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!

3:10  Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.

3:11  Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?

3:12  Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?

3:13  Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji

3:14  společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,

3:15  anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!

3:16  Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?

3:17  Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.

3:18  Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.

3:19  Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.

3:20  K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;

3:21  těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;

3:22  těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?

3:23  K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?

3:24  Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.

3:25  Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!

3:26  Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“

Chapter 4

4:1  Elifaz Temanský mu na to řekl:

4:2  „Sneseš, když na tebe někdo promluví? Je těžké neříci vůbec nic.

4:3  v Sám přece dovedls mnohé poučit, pokleslým rukám jsi uměl dodat sil.

4:4  Tvá slova klopýtajícího zvedala, posiloval jsi podlomená kolena.

4:5  Teď došlo na tebe – a neseš to těžce; tebe to zasáhlo, a děsíš se.

4:6  Už není ti oporou zbožnost tvá? Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?

4:7  Zhynul snad někdy nevinný? Vzpomeň si! Kde byli vyhlazeni poctiví?

4:8  Ti, kdo ořou zlo, pokud vím, ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.

4:9  Dechem Božím zahynou, závanem jeho hněvu se rozplynou.

4:10  Lev umí řvát a šelma zavrčí, i lví tesáky se ale vylomí.

4:11  Bez kořisti pojde i silný lev, smečka lvíčat se rozprchne.

4:12  Dostalo se mi tajné sdělení, ušima jsem jen šepot pochytil.

4:13  Nočními vidinami byl jsem rozrušen, když lidi zmáhá těžký sen.

4:14  Strach mě přepadl, začal jsem se třást, do morku kostí děs mnou pronikal.

4:15  Duch se mi tehdy mihnul před tváří, chlupy na těle se mi zježily.

4:16  Zastavil se, podobu ale nešlo rozeznat, jen zjev jakýsi před mýma očima, pak šepot, když zaslechl jsem hlas:

4:17  ‚Copak je smrtelník v právu před Bohem? Je člověk čistý před svým Stvořitelem?

4:18  Ani na své služebníky se Bůh nespoléhá, dokonce i na andělích najde kaz.

4:19  Co potom s těmi, kdo žijí v domech hliněných, jež mají v prachu základy? Rozmáčknout je lze snáze než mola,

4:20  drceni bývají od rána do večera. Bez povšimnutí navždy zahynou,

4:21  lano jejich stanu bude strženo, zemřou a moudří nebudou!‘

Chapter 5

5:1  Jen křič – kdo ti však odpoví? Ke komu z andělů se chceš obrátit?

5:2  Hlupáka zahubí rozhořčení, omezenec umře závistí.

5:3  Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny, jeho dům ale náhle stihlo prokletí:

5:4  Jeho děti nepoznají žádné bezpečí, bez obhájce budou na soudu zdeptáni.

5:5  Jeho sklizeň mu spolkne hladový, i zprostřed trní ji uchvátí, jeho bohatství zhltnou žízniví.

5:6  Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází, trápení ze země samo nepučí –

5:7  to přece člověk plodí trápení, tak jako jiskry vzhůru létají.

5:8  Já bych se raději k Bohu obrátil, jemu bych předložil svou při.

5:9  On koná věci veliké a tajemné, jeho zázraky jsou nesčetné.

5:10  Sesílá deště na zemi, potoky pouští po kraji.

5:11  Ponížené staví na místech vysokých, truchlícím dává bezpečí.

5:12  Hatí úmysly prohnaných, aby neuspěli se svou chytrostí.

5:13  On chytá chytráky v jejich vychytralosti, záměry zvrácených on podvrací.

5:14  Uprostřed dne tma je zachvátí, v poledne budou tápat jako za noci.

5:15  Před mečem jejich úst chudé zachrání, zachrání je z jejich mocného sevření.

5:16  Chudák má věru naději, že bude umlčeno násilí.

5:17  ‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh! Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘

5:18  ‚On udeří, však také ošetří, zraní, svou rukou však uzdraví.‘

5:19  Vysvobodí tě ze šesti soužení, ani posedmé nestihne tě neštěstí.

5:20  V hladomoru zachrání tě před smrtí a z moci meče za války.

5:21  Před bičem jazyka budeš skryt, nebudeš se bát, když zhouba přichází.

5:22  Zhoubě i hladu se budeš smát, ani z divé zvěře nebudeš mít strach.

5:23  Budeš mít smlouvu i s kamením na poli, i divá zvěř se s tebou bude přátelit.

5:24  Ve svém příbytku poznáš, co je klid, přehlédneš své statky – nebude chybět nic.

5:25  Poznáš, co je to mít mnohé potomky: Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.

5:26  Ke hrobu dojdeš plný sil jako při sklizni snop obilí.

5:27  Na to jsme přišli a tak to je. Vyslechni to a pouč se!“

Chapter 6

6:1  Job na to řekl:

6:2  „Kéž by se má muka dala zvážit, na váhy kéž by se vešla bída má!

6:3  Byla by těžší, než je písek v moři – to proto slovy se téměř zalykám.

6:4  Šípy Všemohoucího se do mě zabodly, jejich jed se mi vpíjí do ducha, Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.

6:5  Hýká snad osel, když má dost trávy? Bučí snad vůl, když má krmení?

6:6  Copak se jí mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť sliz?

6:7  Tyto věci se mi z duše protiví, z takového jídla je mi k zvracení!

6:8  Kéž by se mé přání konečně splnilo, kéž by Bůh naplnil mou naději –

6:9  že by mě Bůh ráčil rozmáčknout, mávnutím ruky mě zahubit.

6:10  Pak by mi mohlo sloužit k útěše, i když se svíjím v krutých bolestech, že slovům Svatého jsem se nevzepřel.

6:11  Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě?

6:12  Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové?

6:13  Copak si mohu nějak pomoci? Teď, když mě úspěch opustil?

6:14  Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští.

6:15  Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny, jak řečiště, jež brzy vymizí.

6:16  Když taje led a sníh, kalným proudem se rozvodní,

6:17  v době sucha se však vytratí, v horku se vypaří a jsou pryč.

6:18  Jejich cesty se klikatí, míří do pustin, kde zmírají.

6:19  Karavany z Temy je hledají, výpravy ze Sáby v ně doufají,

6:20  jejich důvěra je ale zamrzí – když k nim dorazí, čeká je zklamání.

6:21  Právě tak k ničemu jste teď vy: Vidíte hrůzu a jste zděšeni.

6:22  Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘ nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?

6:23  ‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘ nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?

6:24  Poučte mě, a zmlknu hned, v čem jsem pochybil, mi ukažte.

6:25  Jak mohou zraňovat slova upřímná! Co vaše důkazy mohou dokázat?

6:26  To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat? Copak jen do větru mluví ubožák?

6:27  Vy byste ale i o sirotka losovali, vlastního přítele byste prodali!

6:28  Pohleďte na mě, prosím vás – copak bych vám do očí lhal?

6:29  Přestaňte! Nepáchejte křivdu! Přestaňte! Jsem přece v právu!

6:30  Copak jsem řekl něco špatného? Copak nepoznám, co by mě zničilo?

Chapter 7

7:1  Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu.

7:2  Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu.

7:3  I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení.

7:4  Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.

7:5  Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané.

7:6  Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily.

7:7  Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.

7:8  Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.

7:9  Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.

7:10  Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.

7:11  Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.

7:12  Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?

7:13  Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘

7:14  Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,

7:15  že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!

7:16  Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!

7:17  Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?

7:18  Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat.

7:19  Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?

7:20  Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti snad břemenem?

7:21  Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“

Chapter 8

8:1  Bildad Šuchský mu na to řekl:

8:2  „Jak dlouho budeš takhle mluvit? Tvé řeči jsou podobné vichřici!

8:3  Copak Bůh spravedlnost poruší? Copak Všemohoucí právo převrací?

8:4  Pokud tvé děti proti němu zhřešily, vydal je moci jejich vin.

8:5  Budeš-li ale pilně hledat Boha a Všemohoucího prosit o milost,

8:6  budeš-li čistý a poctivý, hned zase začne nad tebou bdít, rozkvět tvých statků znovu obnoví.

8:7  Tvé počátky budou nicotné oproti hojnosti, jež čeká tě.

8:8  Předchozích pokolení zeptej se, na jejich otce dej.

8:9  My jsme jen včerejší, nevíme nic, naše dny na zemi jsou pouhý stín.

8:10  Oni však poučí tě, oni ti povědí, z hloubi svého srdce ti toto vyjeví:

8:11  Roste papyrus, kde nejsou bažiny? Daří se rákosí bez vody?

8:12  Ještě se zelená, není posekán, rychleji než tráva však náhle usychá.

8:13  Tak se povede těm, kdo na Boha nemyslí, takto se vytratí doufání bezbožných.

8:14  Chatrnou mají naději, na pavučinu se spolehli.

8:15  Opřít se o ni znamená pád, kdo se jí drží, ten nezůstane stát.

8:16  Jiný však bují na slunci, po celé zahradě rozpíná výhonky,

8:17  kořeny vplétá mezi kameny, drží se skalnatého podloží.

8:18  Když je pak ze svého místa vytržen a to místo řekne: ‚Neznám tě,‘

8:19  vida ho – jemu se šťastně povede, vždyť jinde z prachu vykvete.

8:20  Bůh se bezúhonných nezříká, nepodpoří však ruku bídáka.

8:21  Tvá ústa smíchem nakonec naplní, písničku vloží na tvé rty.

8:22  Tví nepřátelé však budou mít plášť z ostudy, ze stanu ničemů nezbude vůbec nic.“

Chapter 9

9:1  Job na to řekl:

9:2  „Vím, je to tak, jistě máš pravdu. Může snad člověk být před Bohem v právu?

9:3  Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu, z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.

9:4  Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu – uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu?

9:5  On hory přenáší, než se kdo naděje, poráží je, když hněvá se.

9:6  I zemí z místa pohnout dokáže, tak že se třesou její pilíře.

9:7  Řekne slunci, a nevyjde, svou pečetí hvězdy zakryje.

9:8  On sám roztahuje nebesa, přes moře kráčí po vlnách.

9:9  Učinil Oriona i Velký vůz, Plejády i souhvězdí na jihu.

9:10  On koná věci veliké a tajemné, jeho zázraky jsou nesčetné.

9:11  Když projde kolem, já ho nespatřím, půjde dál, i když to netuším.

9:12  Když něco vezme, kdo mu zabrání? Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘

9:13  Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá – před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!

9:14  Jak bych se tedy já před ním obhájil? Jak najdu slova, abych ho obvinil?

9:15  Neobhájím se, i když jsem nevinný, u svého Soudce bych musel o milost žadonit.

9:16  I kdyby se dostavil, když ho předvolám, nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.

9:17  Rozdrtil by mě vichřicí, pro nic za nic by mé rány rozmnožil.

9:18  Nenechal by mě ani nadechnout, nasytil by mě samou útrapou.

9:19  Přemoci ho? Hle – je nejsilnější! Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá?

9:20  I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí; i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený.

9:21  Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží – už se mi nechce žít!

9:22  Všechno je jedno, proto řekl jsem: On hubí bezúhonného spolu s bídákem!

9:23  Když zhoubná rána náhle dopadne, zoufalství nevinných on se zasměje.

9:24  Když země padne do rukou bídáka, zrak jejích soudců on sám zakrývá – a když ne on, kdo pak?

9:25  Rychleji než běžec utekly mé dny, šťastné nebyly, teď jsou pryč.

9:26  Jak rákosové čluny kolem propluly, jak orel řítící se za svou kořistí.

9:27  Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem, zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘

9:28  Jenže se děsím všech svých trápení – neosvobodíš mě, to dobře vím.

9:29  Jsem předem odsouzen – proč bych se snažil zbytečně?

9:30  I kdybych se ve sněhu vykoupal, i kdybych si dlaně louhoval,

9:31  stejně mne shodíš do žumpy, že i svému plášti budu odporný.

9:32  On není člověk jako já, abych se mu postavil, abychom společně k soudu šli.

9:33  Kéž by mezi nás vstoupil prostředník, který by na nás oba ruku položil!

9:34  Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil, abych nebyl zastrašen jeho hrůzami.

9:35  To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach, se mnou to ale není tak!

Chapter 10

10:1  Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím.

10:2  Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.

10:3  Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem?

10:4  Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se?

10:5  Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk,

10:6  že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se?

10:7  Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!

10:8  Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

10:9  Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

10:10  Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?

10:11  Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě.

10:12  Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech.

10:13  Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly:

10:14  Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky.

10:15  Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.

10:16  Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mně znovu prokážeš.

10:17  Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.

10:18  Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!

10:19  Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli.

10:20  Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,

10:21  dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu,

10:22  do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“

Chapter 11

11:1  Sofar Naámský mu na to řekl:

11:2  „Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi? Má se dát za pravdu mluvkovi?

11:3  Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš? Že nikdo neztrestá tvé rouhání?

11:4  Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí, jsem před tebou zcela bez vady.‘

11:5  Ach, kéž by tak Bůh promluvil, kéž by se s tebou dal do rozpravy!

11:6  Kéž by ti prozradil taje moudrosti, potřebuješ totiž dvojnásob chápání: Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!

11:7  Můžeš postihnout Boží hlubiny? Meze Všemohoucího pochopit?

11:8  Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš? Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?

11:9  Delší než země, širší než moře!

11:10  Když on zasáhne, když uvězní, když svolá soud, kdo mu zabrání?

11:11  Podvodníky zná a vidí zlo, jak by mu mohlo uniknout?

11:12  ‚Rozum dostane hlava dubová, až divoká oslice zplodí člověka!‘

11:13  Když ale napravíš své srdce a k Bohu vzepneš dlaně,

11:14  zlo ze svých rukou když daleko odhodíš a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,

11:15  tehdy tvář pozvedneš bez vady, budeš stát neochvějně, bez vší obavy.

11:16  Tehdy zapomeneš na své trápení, jak voda odplyne z tvé paměti.

11:17  Tvůj život jak poledne se rozzáří, i tma se promění v svítání.

11:18  Buď klidný, vždyť je tu naděje – rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš.

11:19  Budeš spát a nikdo nevyruší tě, o tvou přízeň se budou mnozí ucházet.

11:20  Oči ničemů se ale vysílí, jejich útočiště se vytratí; zbude jim naděje, že duši vypustí.“

Chapter 12

12:1  Job na to řekl:

12:2  „Opravdu, vy jste ti praví a moudrost vymře s vámi!

12:3  I já však mám rozum tak jako vy a nejsem v ničem za vámi, to přece každý ví.

12:4  Jsem ale k smíchu i svému příteli: ‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘ Jsem k smíchu: ‚Hle, spravedlivý a poctivý!‘

12:5  Spokojený člověk pohrdá neštěstím: ‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘

12:6  Stany nájezdníků naplňuje klid, ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí, jako by Boha v ruce drželi.

12:7  Jen se ptej dobytka, ať tě poučí, ptáci na nebi ti to povědí;

12:8  anebo promluv se zemí, ať tě poučí, ryby v moři ti to prozradí:

12:9  Neví snad jeden každý z nich, že je svou rukou učinil Hospodin?

12:10  V jeho ruce je život každého tvora, je v ní dech každého lidského těla.

12:11  Což neumí ucho rozlišovat slova, jako umí jazyk pokrm ochutnat?

12:12  Náleží moudrost jenom kmetům, patří rozumnost k dlouhému věku?

12:13  Bůh – ten má moudrost a také moc, patří mu prozřetelnost a rozumnost.

12:14  Co zboří, se nedá postavit, koho uvězní, nelze propustit.

12:15  Když zadržuje vody, sucho přichází, a když je vypustí, zemi pustoší.

12:16  Jemu patří síla i schopnosti, jeho je podvedený i podvodník.

12:17  Velmože svléká donaha, ze soudců umí blázny udělat.

12:18  Králům rozpíná opasky, bedra jim obtáčí provazy.

12:19  I kněží svléká donaha, dávné opory strhává.

12:20  Odebírá slovo zkušeným, starce zbavuje soudnosti.

12:21  I přední muže vystavuje hanbě, odzbrojuje i statečné.

12:22  Odkrývá hlubiny temnoty, na světlo vyvádí, co bylo v příšeří.

12:23  Rozmnožuje národy a pak je ničí, dává jim rozmach a pak je rozhání.

12:24  Vůdce lidu on o rozum připravuje, nechá je bloudit v pustotě bez cíle.

12:25  Bez světla tápají v temnotě, nechá vrávorat je jako opilce.

Chapter 13

13:1  To vše už jsem viděl očima, slyšel ušima a rozpoznal.

13:2  Co víte vy, to také vím a nejsem v ničem za vámi.

13:3  Teď chci se Všemohoucím promluvit, s Bohem chci projednat svou při.

13:4  Vy mě jen špiníte samou lží, všichni jste šarlatáni, a ne lékaři.

13:5  Kdybyste aspoň konečně umlkli, vzbudili byste dojem moudrosti!

13:6  Moji námitku teď tedy poslyšte, věnujte pozornost mým stížnostem.

13:7  To kvůli Bohu mluvíte tak podle? To kvůli němu řečníte falešně?

13:8  Chcete snad nadržovat jemu? Chcete snad dělat obhájce Bohu?

13:9  Dopadnete dobře, až vás prozkoumá? Oklamete ho, jako klamete člověka?

13:10  Budete-li někomu tajně nadržovat, copak vás tvrdě neztrestá?

13:11  Jeho vznešenosti nebojíte se, nepadá na vás jeho děs?

13:12  Ta vaše moudra jsou slepená z popela, vaše odpovědi jsou hlína splácaná!

13:13  Mlčte, teď promluvit chci já, pak ať se stane, co má se stát.

13:14  Proč kůži na trh nosit chci a vlastní život nasadit?

13:15  I kdyby mě zabil, i kdybych neměl naději, své cesty chci před ním obhájit.

13:16  Jedině tak bych se mohl zachránit – vždyť před něj nepřijde žádný bezbožník!

13:17  Dobře poslouchejte, co tu vypovím, můj výklad ať vám v uších zní.

13:18  Teď jsem připraven vést svou při vědom si toho, že jsem nevinný.

13:19  Kdo se to bude se mnou přít? Chci zemřít, když mě umlčí!

13:20  Žádám tě, Bože, jenom o dvojí, ať se před tebou skrývat nemusím:

13:21  Svou ruku ode mě odtáhni, ať nejsem zastrašen tvými hrůzami.

13:22  Potom mě vyzvi, ať se obhájím, anebo začnu mluvit a ty mi odpovíš.

13:23  Kolik mám hříchů, kolik vin? Ukaž mi můj zločin a můj hřích!

13:24  Proč skrýváš svoji tvář? Proč mě za protivníka pokládáš?

13:25  List větrem zmítaný chceš vyděsit, za suchou plevou chceš se hnát,

13:26  že na mě sepisuješ hořké žaloby a hříchy mládí že mi přičítáš?

13:27  Nohy mi svíráš do klády, na každém kroku na mě dohlížíš, značíš si moje šlápoty!

13:28  Člověk se rozpadá jak něco shnilého, jako když roucho žere mol.

Chapter 14

14:1  Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení.

14:2  Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.

14:3  Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš.

14:4  Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!

14:5  Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.

14:6  Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!

14:7  Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.

14:8  I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,

14:9  jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.

14:10  Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje?

14:11  Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,

14:12  právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.

14:13  Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!

14:14  Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!

14:15  Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.

14:16  Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.

14:17  Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.

14:18  Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,

14:19  jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!

14:20  Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.

14:21  O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.

14:22  Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“

Chapter 15

15:1  Elifaz Temanský mu na to řekl:

15:2  „Má mudrc hlásat jalové názory, v nitru se nadouvat větrem východním?

15:3  Má se hádat slovy bez smyslu a řečmi bez užitku?

15:4  Ty ale ohrožuješ zbožnost a bráníš rozjímání před Bohem!

15:5  Tvá ústa totiž vede špatnost a rozhodl ses mluvit prohnaně.

15:6  Tvá ústa – ne já – tě odsoudí, usvědčují tě vlastní rty!

15:7  Copak ses narodil jako první člověk? Přišel jsi na svět před horami?

15:8  To jsi naslouchal Boží tajné radě? Veškerá moudrost patří ti?

15:9  Copak víš něco, co my nevíme? Čemu rozumíš, a my ne?

15:10  Na naší straně jsou kmeti šediví, i tvého otce předčí věkem svým.

15:11  To ti nestačí ta Boží útěcha, nelíbí se ti slova laskavá?

15:12  Čím ses tak nechal unést v srdci, co ti tak zatemnilo oči,

15:13  že proti Bohu obracíš svůj hněv a z úst vypouštíš takovouto řeč?

15:14  Co je člověk? Může snad být čistý? Může být v právu, kdo je z ženy zrozený?

15:15  Ani na své anděly se Bůh nespoléhá, ani nebe není ryzí před jeho očima.

15:16  Co potom člověk zlý a zkažený, jenž hřeší, jako by vodu pil!

15:17  Něco ti povím, poslouchej, to, co jsem viděl, ti budu vyprávět,

15:18  to, co hlásají mudrci, když netají, co od svých předků přijali

15:19  (země byla dána jenom jim, nikdo cizí k nim tenkrát nepatřil):

15:20  Darebák trpí bolestí po všechny své dny, roky tyrana jsou spočteny.

15:21  Děsí se toho, co mu v uších zní, když má klid, napadá ho útočník.

15:22  Nevěří, že by unikl temnotě, neustále nad ním visí meč.

15:23  Bloudí tu jako potrava pro supy, ví, že ho očekává den temnoty.

15:24  Úzkost ho svírá, tíseň děsí ho, je jako král, jenž čeká na útok.

15:25  To proto, že proti Bohu vztáhl ruku, proti Všemohoucímu se postavil,

15:26  tvrdošíjně se vrhl proti němu obrněn svým štítem mohutným.

15:27  Svou tvář sice nechal zarůst tukem, sádlem si pokryl slabiny,

15:28  bude však bydlet ve zbořených městech, v domech, v kterých se nebydlí, které se rozpadají v sutiny.

15:29  Bohatý nezůstane, jeho moc neobstojí, jeho vliv nebude se šířit po zemi.

15:30  Takový neunikne temnotě, jeho výhonek plamen sežehne, dech Božích úst ho odvane.

15:31  Ať nikdo marně nespoléhá na marnost – prázdnota bude jeho odplatou!

15:32  Uschne, než přijde jeho čas, jeho větve se nebudou zelenat.

15:33  Bude jak réva, jež ztrácí hrozny nezralé, jako oliva, jež setřásá svůj květ.

15:34  Spolek bezbožných je neplodný, stany úplatkářů pohltí plameny.

15:35  Počnou trápení a zlo porodí, v jejich nitru se líhnou lsti!“

Chapter 16

16:1  Job na to řekl:

16:2  „Už jsem těch věcí slyšel přespříliš – jako těšitelé jste ukrutní!

16:3  Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘ Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘

16:4  I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.

16:5  Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.

16:6  Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?

16:7  Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!

16:8  Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě.

16:9  Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem.

16:10  Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně.

16:11  Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům.

16:12  Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč,

16:13  zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi.

16:14  Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník.

16:15  Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem.

16:16  Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách.

16:17  Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!

16:18  Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!

16:19  Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce.

16:20  Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.

16:21  Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se přou lidé s přáteli!

16:22  Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.

Chapter 17

17:1  Dech mě opouští, mé dny skončily, jen hřbitov zbývá mi.

17:2  Jsou se mnou ale ještě ti posměvači – kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči!

17:3  Slož za mne záruku, kterou určil jsi – kdo jiný by se za mě zaručil?

17:4  Jejich srdce jsi zbavil soudnosti, takovým přece nedáš zvítězit!

17:5  Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele, zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘

17:6  Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví, kdekdo mi plivne do očí.

17:7  Oči se mi kalí hořkostí, z mých údů zbývá pouhý stín.

17:8  Při pohledu na mě se děsí poctiví, nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘

17:9  Spravedlivý ale jde svou cestou dál, kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá.

17:10  Nuže, vy všichni, zkuste to znovu – moudrého mezi vámi ale nenajdu!

17:11  Mé dny uplynuly i s mými úmysly, touhy mého srdce se zhatily.

17:12  Obrátit usilují noc na den, v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘

17:13  Je-li mou nadějí domov ve hrobě, mám-li si ustlat lože v temnotě,

17:14  mám-li nazývat jámu otcem svým a červy svou matkou a sestrami –

17:15  kde potom bude ta má naděje? Ta má naděje – kdo ji zahlédne?

17:16  Sestoupí se mnou do hrobu? Lehneme si spolu do prachu?“

Chapter 18

18:1  Bildad Šuchský mu na to řekl:

18:2  „Jak dlouho povedeš takovéhle řeči? Promluvíme si, až se zamyslíš.

18:3  Jak to, že jsme tu za dobytek? To nás považuješ za tupce?

18:4  Tvá vlastní zuřivost drásá tě! Copak se kvůli tobě zboří svět? Zhroutí se skály na místě?

18:5  Světlo darebáka uhasne, plamen ohně mu zářit nebude.

18:6  Světlo v jeho stanu ve tmu změní se a jeho svíce uhasne.

18:7  Jeho rázný krok znejistí, jeho vlastní záměry ho porazí.

18:8  Nohama zaplete se do sítě, do oka v chůzi chytí se.

18:9  Za patu bude lapen do tenat, zaklapne se nad ním jeho past.

18:10  Při zemi na něj číhá smyčka, na stezce na něj čeká léčka.

18:11  Odevšad ho děsí hrůzy, lepí se mu na paty.

18:12  Hladoví po něm pohroma, neštěstí čeká na jeho pád.

18:13  Jeho kůži sžírá choroba, jeho údy hltá rána smrtelná.

18:14  Vyrván bude z bezpečí svého stanu, odveden bude ke králi hrůz.

18:15  Plameny zaplaví jeho stan, jeho příbytek bude sírou zasypán.

18:16  Jeho kořeny uschnou zespoda, nahoře uvadne jeho koruna.

18:17  Na zemi po něm nezbude památky, jeho jméno nezazní nikde po kraji.

18:18  Ze světla vyženou ho do temna, zapuzen bude ze světa.

18:19  Nebude mít v lidu nástupce ani potomka, ve svém domě nezanechá ani živáčka.

18:20  Na západě se zhrozí nad jeho osudem i všechny na východě pojme děs:

18:21  ‚Ach, takový je tedy příbytek zlosyna, domov neznaboha takhle dopadá!‘“

Chapter 19

19:1  Job na to řekl:

19:2  „Jak dlouho budete mou duši trápit a svými řečmi mě ubíjet?

19:3  Hanobíte mě už aspoň po desáté – nestydíte se mě urážet?

19:4  Pokud jsem opravdu v něčem pochybil, do mé chyby vám není nic.

19:5  Pokud se chcete povyšovat nade mne a moji potupu proti mně obracet,

19:6  pak vězte, že Bůh mi ublížil – to on na mě hodil svoji síť!

19:7  Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o pomoc, a právo nikde.

19:8  Cestu mi zazdil – neprojdu, na mé stezky vrhl temnotu.

19:9  Mou čest ze mne strhl jako plášť a korunu mi z hlavy sňal.

19:10  Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou naději vyvrací jako strom z kořenů.

19:11  Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem jeho nepřítel.

19:12  V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan obléhají kolem dokola.

19:13  Mým vlastním bratrům mě odcizil, moji známí se ke mně neznají.

19:14  Příbuzní i přátelé mě nechali, zapomněli na mě

19:15  i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřelce.

19:16  Když zavolám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěnlivě prosím jej.

19:17  Mé ženě je odporný i můj dech, hnusím se své vlastní rodině.

19:18  Pohrdají mnou i mládenci – jen co se objevím, nadávají mi.

19:19  Spřízněným duším jsem odporný, moji milovaní mě zavrhli.

19:20  Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen holé dásně.

19:21  Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě!

19:22  Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost?

19:23  Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vyryta

19:24  olovem a rydlem železným, kéž by je navždy vytesali do skály!

19:25  Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví.

19:26  I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím.

19:27  Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!

19:28  Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je přece v něm.‘

19:29  Vy sami ale meče bojte se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“

Chapter 20

20:1  Sofar Naámský mu na to řekl:

20:2  „Na tohle musím odpovědět, to přece nejde vydržet!

20:3  Když slyším tolik důtek a urážek, můj moudrý duch mi vnuká odpověď:

20:4  Víš přece sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem postaven,

20:5  radost ničemů je velmi krátká, štěstí bezbožných je chvilkové.

20:6  I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla a hlavou oblaků se dotýkal,

20:7  jak vlastní lejno zmizí napořád – ‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.

20:8  Jako sen odletí a bude ten tam, bude zapuzen jak noční vidina.

20:9  Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří, nebude k nalezení ve svém obydlí.

20:10  Jeho děti budou muset odškodnit chudáky, vlastníma rukama majetek navrátit.

20:11  Mladická síla, jíž měl plné kosti, do prachu ulehne spolu s ním.

20:12  I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem,

20:13  i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře,

20:14  v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed.

20:15  Vše, co spolykal, musí vyzvracet, Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.

20:16  Bude nasávat hadí jed, jazyk zmijí ho zabije.

20:17  Nikdy nezažije proudy oleje, nebude se koupat v medu a smetaně.

20:18  To, co ukořistil, vrátí netknuté, neužije to, co získal obchodem.

20:19  To proto, že chudákům bořil chýše a zabíral domy, které nestavěl.

20:20  Svoji hladovost neuměl utišit, a proto neunikne vlastní chtivosti.

20:21  Nezbude nic, co by pohltil, už nepotrvá jeho blahobyt.

20:22  Uprostřed nadbytku přijde do úzkých, bída se na něj vrhne ze všech sil.

20:23  Zatímco on si břicho cpe, Bůh na něj sešle vroucí hněv – zaplaví ho svým deštěm střel!

20:24  Na útěku před železnou zbraní zasažen bude lukem bronzovým.

20:25  Ze zad mu náhle trčí šíp a jeho špice se žlučí skví. Kdejaká hrůza ho dostihla,

20:26  na jeho poklady čeká černá tma. Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán, cokoli zůstalo u něj doma, spolyká.

20:27  Nebesa odhalí jeho vinu, země se postaví proti němu.

20:28  Jeho dům odnese povodeň, proud ho zachvátí v soudný den.

20:29  Takový osud dává Bůh ničemům, takové dědictví jim určil Bůh!“

Chapter 21

21:1  Job na to řekl:

21:2  „Dobře poslouchejte, co tu vypovím – můžete mě utěšit právě tím.

21:3  Vydržte, když teď budu mluvit já, potom se zase smíte posmívat.

21:4  Copak si stěžuji na člověka? Ztrácím trpělivost jenom tak?

21:5  Pohleďte na mě a zděste se, ruku na ústa si položte!

21:6  Vždyť i já, když na to pomyslím, celý se třesu zděšením.

21:7  Jak to, že ničemové užívají života? Zatímco stárnou, jejich moc narůstá.

21:8  Jejich potomkům se daří kolem nich, své ratolesti mají na očích.

21:9  V jejich domech je pokoj bez obav, Boží hůl na ně nijak nepadá.

21:10  Jejich býk je plodný, nikdy neselže, jejich kráva rodí, o tele nepřijde.

21:11  Jejich mladí mají volnost jako beránci, jejich maličcí kolem skotačí.

21:12  Zpívají při hře tamburíny a citery, za zvuku píšťaly se veselí.

21:13  Ve štěstí tráví svoje dny, do hrobu odcházejí v pokoji.

21:14  Bohu však říkají: ‚Nech nás být! O tvých cestách nechceme vědět nic!

21:15  Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu sloužili? K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘

21:16  (Oni však to své štěstí v moci nemají. Myšlenky ničemů mě míjejí!)

21:17  Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘? Přichází na ně pohroma? Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?

21:18  Bývají jako sláma ve větru, jako plevy, jež vichr odnesl?

21:19  Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘ – Ať raději odplatí jemu, aby se poučil!

21:20  Ať vidí svou zkázu vlastníma očima, hněvání Všemohoucího ať vypije si sám!

21:21  Bude mu snad potom záležet na rodině, až jeho měsíce dojdou do konce?

21:22  Chce tu snad někdo Boha poučit? On přece soudí všechno na nebi!

21:23  Jeden umírá v plné síle, v klidu a zcela spokojen,

21:24  stehna obalená tukem a kosti morkem nasáklé.

21:25  Jiný zas umírá plný hořkosti, aniž kdy okusil, co je blahobyt.

21:26  Do prachu však ulehnou jeden jak druhý, oba dva stejně přikryjí červi.

21:27  Víte, já znám ty vaše myšlenky – hledáte způsoby, jak mi ublížit.

21:28  Říkáte: ‚Kam se poděly ty jejich paláce? Stanům darebáků kde konec je?‘

21:29  – To jste se nikdy neptali pocestných? Nepřijímáte jejich svědectví?

21:30  Vždyť v čase neštěstí je zlosyn ušetřen, v den rozhněvání vyvázne.

21:31  Kdo mu jeho způsoby vytkne do očí? Za to, co prováděl, kdo mu odplatí?

21:32  Ještě mu pohřeb vystrojí, nad jeho hrobem budou bdít.

21:33  Lehká mu bude země pohřební, vždyť za ním kráčí celé procesí a předcházejí ho nesčetní.

21:34  Jak mě chcete těšit těmi nesmysly? Vaše odpovědi jsou samé lži!“

Chapter 22

22:1  Elifaz Temanský mu na to řekl:

22:2  „Má snad Bůh nějaký prospěch z člověka? Že by mu chytrák nějak prospíval?

22:3  Copak tvá spravedlnost Všemohoucího zajímá? Žiješ-li bezúhonně, co z toho má?

22:4  Že by se o tvou zbožnost s tebou pohádal? Proč by měl s tebou k soudu utíkat?

22:5  Tvá špatnost musí být veliká, tvá vina je bezmezná!

22:6  Od bratří jsi bezdůvodně zástavu vybíral a nahým svlékals jejich plášť,

22:7  žíznivému jsi vodu nedával a hladovému chleba odpíral.

22:8  ‚Mocnému přece patří svět, uznávaní se v něm umějí zabydlet.‘

22:9  Vdovy jsi ale s prázdnou pryč posílal a sirotkům jsi drtil ramena.

22:10  To proto tě nyní obkličují osidla a náhle tě děsí pohroma,

22:11  proto je kolem tebe neprůhledná tma a přikrývá tě záplava.

22:12  Copak Bůh není tam v nebi nahoře? Jak vysoko jsou hvězdy – jen se podívej!

22:13  Ty ale říkáš: ‚Co Bůh ví? To může soudit přes mraky?

22:14  Oblaka cloní jej, takže nevidí, když po nebeské klenbě obchází.‘

22:15  – To se chceš držet té staré stezky, kterou kráčeli lidé zlí?

22:16  Ti byli vyrváni, než přišel jejich čas, jejich základy řeka odnesla.

22:17  Bohu říkali: ‚Nech nás být! Co by nám Všemohoucí mohl učinit?‘

22:18  (Přitom jejich domy blahobytem naplnil. Myšlenky ničemů mě míjejí!)

22:19  Spravedliví jejich pád vidí s radostí, nevinní se smějí nad nimi:

22:20  ‚Hleďme, jejich jmění je to tam, jejich bohatství oheň spolykal!‘

22:21  Poddej se Bohu a najdeš klid, takto ti vzejde blahobyt.

22:22  Z jeho úst přijmi učení, vezmi si k srdci jeho výroky.

22:23  K Všemohoucímu když se navrátíš, on tě obnoví! Ze svého stanu vyžeň bezpráví,

22:24  své zlato musíš do prachu zahodit, ofirské zlato mezi říční balvany.

22:25  Pak bude Všemohoucí zlatem tvým, hromadou stříbra bude ti.

22:26  Všemohoucí pak bude tvou rozkoší, až k Bohu tvář svou obrátíš.

22:27  Budeš se k němu modlit a on tě vyslyší, své sliby tehdy vyplníš.

22:28  Cokoli rozhodneš, obstojí, tvé cesty budou světlem zality.

22:29  ‚Hlavu vzhůru!‘ řekneš zkroušeným, a kdo klopí oči, toho Bůh zachrání.

22:30  Vysvobodí i toho, kdo není bez viny, vysvobozen bude pro čistotu rukou tvých.“

Chapter 23

23:1  Job na to řekl:

23:2  „I dnes je má žaloba plná trpkosti, jeho ruka mě drtí i přes mé sténání.

23:3  Kdybych jen věděl, kde se nachází, k jeho sídlu bych se vypravil.

23:4  Před jeho tváří bych vyložil svou při, vznesl bych před ním svoje stížnosti.

23:5  Dozvěděl bych se, co mi odpoví, co mi chce říci, bych pochopil.

23:6  Bude se ve své veliké moci se mnou přít? Nikoli! On mě jistě vyslyší!

23:7  Kdyby se s ním poctivý mohl přít, vyhrál bych svůj soud navždycky.

23:8  Jdu-li však na východ, není tam, ani na západě ho nevnímám.

23:9  Působí-li na severu, tam ho nevidím, míří-li k jihu, já ho nespatřím.

23:10  Zato on zná mé cesty i mé zastávky; ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.

23:11  Má noha se přidržela jeho šlépějí, sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní.

23:12  Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů, v nitru jsem uchovával výroky jeho úst.

23:13  On je však Jediný – kdo ho zadrží? Co se mu zachce, to učiní.

23:14  Co o mně rozhodne, to jistě vykoná, jak to prokázal už tolikrát.

23:15  Proto jsem před ním vyděšen, když na něj myslím, hrozím se!

23:16  Bůh už mé srdce ochromil, Všemohoucí mě vyděsil.

23:17  Ještě jsem ale nezmlkl v temnotách, i když mi obličej přikryl mrak.

Chapter 24

24:1  Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘ proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?

24:2  Jsou takoví, kteří posouvají mezníky a pasou stáda, která ukradli.

24:3  Sirotkům odvádějí osla pryč a vdově berou býka do zástavy.

24:4  Ubožáky z cesty srážejí, až se chudí skrývají všude po kraji.

24:5  Jiní jsou jak divocí osli na poušti, vycházejí za prací, jako by kořist hledali; potravu pro děti shánějí na pláních.

24:6  Sklízejí na poli, které jim nepatří, paběrkují na vinicích lidí zlých.

24:7  Nocují nazí, oděv nemají, v chladu jim chybí přikrývky.

24:8  Horské lijáky je smáčejí, choulí se ke skále, nemají přístřeší.

24:9  Jiní zas sirotka od prsu uloupí, vezmou ho chudákům do zástavy.

24:10  Ti chodí nazí, oděv nemají, o hladu cizí snopy snášejí.

24:11  Vytlačují olej mezi kameny, o žízni šlapou vinný lis.

24:12  Sténání umírajících z města zní, raněné duše o pomoc volají – copak to Bohu nevadí?!

24:13  Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají, k jeho cestám se neznají a jeho stezek se nedrží.

24:14  Vrah vstává, když se zešeří, aby zabíjel ubohé chudáky; jako zloděj se nocí odplíží.

24:15  Cizoložné oko soumrak vyhlíží, ‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si a tvář si rouškou zahalí.

24:16  Za tmy se do domů vlamují, ve dne jsou doma zavření; ke světlu se neznají.

24:17  Těm všem je temno svítáním, přátelí se totiž s hrůzou tmy.

24:18  Ať voda takové rychle odplaví, ať jsou prokleté jejich pozemky, ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!

24:19  Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh, tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.

24:20  Ať na ně zapomene matčin klín, ať jsou pochoutkou pro červy. Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny, ať jsou jak stromy větrem zlomeni.

24:21  Ať obcují s neplodnou, která nerodí, vdovu ať opustí bez jmění!

24:22  Bůh svojí mocí i silné zachvátí; i při svém postavení si nejsou jistí životy.

24:23  Dává jim pocit bezpečné opory, jeho oči však jejich cestu sledují.

24:24  Načas se vyvýší, a hned jsou pryč, sníženi budou a jako všichni sklizeni, jako klasy budou skoseni.

24:25  Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí? Kdo moji výpověď může vyvrátit?“

Chapter 25

25:1  Bildad Šuchský mu na to řekl:

25:2  „Bohu náleží vláda i úcta, on působí pokoj na svých výšinách.

25:3  Dá se snad jeho vojsko spočítat? Je někdo, nad kým jeho světlo nevstává?

25:4  Může snad člověk být v právu před Bohem? Může být čistý, kdo z ženy zrodil se?

25:5  Vždyť ani měsíc dost světla nedává, ani hvězdy nejsou ryzí před jeho očima.

25:6  Co potom pouhý lidský červ, smrtelník, jenž je larvě podoben?“

Chapter 26

26:1  Job na to řekl:

26:2  „Jak pěkně umíš slabému pomoci! Jak jsi bezmocného přímo zachránil!

26:3  Jakou radu jsi bláhovému udělil! Jak hluboké pochopení jsi tu projevil!

26:4  Komu chceš tyhle řeči vykládat? Jaký duch to z tebe promlouvá?

26:5  Mrtví se před Bohem chvějí v hlubinách, pod vodou s těmi, kdo prodlévají tam.

26:6  Před ním je nahé samo záhrobí, neskryje se před ním říše záhuby.

26:7  On prostírá sever nad prázdnem, zavěšuje zemi na ničem.

26:8  On váže vody do oblak, mračno pod nimi se však netrhá.

26:9  On zahaluje úplněk, mrakem ho přikrývá jako závojem.

26:10  Vykroužil obzor nad vodní hladinou, tam, kde je hranice světla s temnotou.

26:11  Nebeské pilíře třesou se, děsí se při jeho pohrůžce.

26:12  On svojí mocí moře utišil, netvora rozdrtil svou moudrostí.

26:13  Nebe svým dechem rozjasnil, slizkého hada svou rukou poranil.

26:14  A to jsou z jeho cest pouhé okraje, jen slabý šepot o něm slyšíme – burácení jeho moci kdo by rozuměl?“

Chapter 27

27:1  A Job pokračoval ve své promluvě:

27:2  „Při Bohu živém, který mi upřel právo, při Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,

27:3  přísahám, že dokud je ve mně život, dokud mám v chřípí Boží dýchání,

27:4  nevypustím ze rtů žádnou podlost, nebudu mluvit jazykem falešným.

27:5  V žádném případě vám nedám za pravdu, své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.

27:6  Trvám na své nevině – té se nepustím, po celý život mám čisté svědomí!

27:7  Kéž by mí protivníci byli odhaleni jako zlosyni a ti, kdo mě napadají, jako zločinci!

27:8  Copak má bezbožný nějakou naději, když ho Bůh zabíjí, obírá o duši?

27:9  Copak Bůh vyslyší jeho volání, když na něj přijde soužení?

27:10  Copak je Všemohoucí jeho rozkoší? Volá snad k Bohu bez ustání?

27:11  Poučil jsem vás o Božím jednání, o Všemohoucím jsem nic netajil.

27:12  Vždyť jste to všichni sami viděli – proč tedy mluvíte takové nesmysly:

27:13  ‚Takový osud dává Bůh ničemům, dědictví, jež Všemohoucí svěřuje tyranům.

27:14  I kdyby měl spoustu dětí, všechny čeká meč, chlebem jeho ratolesti nenasytí se.

27:15  Pozůstalé po něm pohřbí mor, nebudou oplakáváni od svých vdov.

27:16  I kdyby stříbra jak prachu nakupil, i kdyby šatů jak bláta navršil,

27:17  spravedlivý oblékne si, co on hromadil, jeho stříbro po něm zdědí nevinný.

27:18  Jak pavouk buduje si svůj dům, je ale chatrný jak chýše hlídačů.

27:19  Ulehne jako boháč, a je to naposled; když oči otevře, nic mu nezbude.

27:20  Hrůzy ho postihnou jako povodeň, uprostřed noci ho vichr odnese.

27:21  Východní vítr ho odnese kdovíkam, odvane ho daleko z jeho domova.

27:22  Vrhne se na něj beze vší lítosti, právě když bude chtít před ním utéci.

27:23  Posměšně zatleská mu svýma rukama, s pískotem vyžene ho z jeho domova.‘“

Chapter 28

28:1  Stříbro má své naleziště, zlato má místo, kde čistí se.

28:2  Železo lidé těží ze země a kámen taví v měď.

28:3  Vytlačují tmu za nové hranice, pronikají každou krajní mez, po rudě pátrají v černé tmě.

28:4  Šachty razí, kam poutník nezavítá, kam ani nezabloudí noha člověka, spouští se na laně, kde není živáčka.

28:5  Země na povrchu skýtá chleba, v jejích hlubinách však sálá žár.

28:6  Safír se ukrývá v jejích skalách, blyští se tam zlatý prach.

28:7  Stezku tam nezná dravý pták, nespatřilo ji oko jestřába.

28:8  Nekráčí po ní pyšná šelma, lev nikdy nezavítá tam.

28:9  Lidé však na křemen vztahují ruku, hory vyvracejí z kořenů.

28:10  Ve skále dokáží razit štolu, očima pátrají po každém klenotu.

28:11  Zahradit umějí prosakující vodu, skryté poklady vynášejí ke světlu.

28:12  Kde se však moudrost nalézá? A rozumnost kde přebývá?

28:13  Člověk netuší, kudy k ní; nenajde ji na zemi mezi živými.

28:14  Propast praví: „Ve mně není.“ Moře říká: „Nemám ji.“

28:15  Nedá se pořídit za zlato nejčistší, její cenu nelze stříbrem vyvážit.

28:16  Nedá se zaplatit zlatem ofirským, vzácným onyxem ani safíry.

28:17  Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat, nedá se koupit za šperky ze zlata.

28:18  Korál či alabastr za zmínku nestojí, cena moudrosti je nad perly.

28:19  Nevyrovnají se jí ani africké topasy, nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.

28:20  Odkud tedy moudrost vyvěrá? A rozumnost kde přebývá?

28:21  Skrytá je očím všech živých na zemi i ptákům na nebi je tajemstvím.

28:22  Záhuba i Smrt praví: „Samy jsme o ní jen slyšely.“

28:23  Jen Bůh rozumí cestě k ní, to on ví, kde se nachází.

28:24  On vidí všechny zemské končiny, všechno pod nebem si prohlíží.

28:25  Když vítr silou obdařil a vodu mírou odměřil,

28:26  když dešti určil cíl a dráhu mrakům bouřkovým,

28:27  tehdy ji spatřil a ocenil, prozkoumal ji a potvrdil.

28:28  A řekl člověku: „Moudrost je v tom, ctít Hospodina, rozum je v tom, varovat se zla.“

Chapter 29

29:1  A Job pokračoval ve své promluvě:

29:2  „Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,

29:3  kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou!

29:4  Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem,

29:5  kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě.

29:6  Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje.

29:7  Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal,

29:8  mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav,

29:9  přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa,

29:10  hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra.

29:11  Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě,

29:12  chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce.

29:13  Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce.

29:14  Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem.

29:15  Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé,

29:16  otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince.

29:17  Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek.

29:18  Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře.

29:19  Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně.

29:20  Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.‘

29:21  Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé.

29:22  Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje.

29:23  Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě.

29:24  Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit.

29:25  Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.

Chapter 30

30:1  Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já – ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa!

30:2  Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč.

30:3  Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty.

30:4  Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit.

30:5  Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději.

30:6  Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních.

30:7  Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy –

30:8  hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni!

30:9  Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím.

30:10  Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí.

30:11  Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany.

30:12  Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili.

30:13  Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání.

30:14  Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami.

30:15  Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí.

30:16  Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení.

30:17  Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit.

30:18  Ohromnou silou mě drží za šaty, v límci košile chce mě uškrtit.

30:19  Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný.

30:20  Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš.

30:21  Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš.

30:22  Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici.

30:23  Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým.

30:24  Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě.

30:25  Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka?

30:26  Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo.

30:27  Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení.

30:28  Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám.

30:29  Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy.

30:30  Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka.

30:31  Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.

Chapter 31

31:1  Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima, že se nebudu dívat po dívkách.

31:2  Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,

31:3  ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li pohromu pachatelům zla?

31:4  Copak Bůh nehledí na mé cesty, copak nepočítá všechny mé kroky?

31:5  Jestli jsem v životě jednal falešně, jestli jsem kdy pospíchal konat lest –

31:6  pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubezpečí o mé nevině!

31:7  Jestli má noha z cesty zabloudila, jestli mé srdce odešlo za očima, jestli mi na rukou špína ulpěla –

31:8  pak ať co zaseji, sní někdo jiný, ať jsou mé ratolesti vykořeněny!

31:9  Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří přítele –

31:10  pak ať má žena pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do postele!

31:11  Byl by to přece zvrhlý zločin, byl by to trestuhodný hřích,

31:12  byl by to oheň k záhubě spalující, vykořenil by vše, co pěstuji!

31:13  Copak jsem svému služebníku odepřel právo nebo své služebnici, když měli se mnou spor?

31:14  Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?

31:15  Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás jeden a Týž v lůně matčině?

31:16  Copak jsem nevnímal potřeby chudých, nechal jsem pohasínat oči vdovy?

31:17  Copak jsem jedl svůj chléb sám a sirotkům z něj nedával?

31:18  Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám pomáhal.

31:19  Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku?

31:20  Copak mi takový ze srdce nežehnal, když se vlnou mých ovcí zahříval?

31:21  Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá –

31:22  pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena!

31:23  Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál!

31:24  Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou?

31:25  Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám?

31:26  Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře,

31:27  takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek?

31:28  I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi!

31:29  Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?

31:30  Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby.

31:31  Copak si mí podomci museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?

31:32  Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.

31:33  Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?

31:34  Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?

31:35  Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis!

31:36  Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou!

31:37  Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ!

31:38  Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně,

31:39  jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce –

31:40  pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“ Zde Jobova řeč končí.

Chapter 32

32:1  Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat, protože se stále považoval za spravedlivého.

32:2  Avšak Elihu, syn Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh.

32:3  Rozhněval se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili.

32:4  Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on.

32:5  Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul hněvem.

32:6  Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl: „Já jsem jen mladík a vy jste kmeti, proto jsem byl dosud nesmělý, bál jsem se říci vám své mínění.

32:7  Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší, dříve narození ať učí moudrosti.‘

32:8  Vše ale na duchu v člověku záleží, dech Všemohoucího dává chápání.

32:9  Dříve narození nejsou vždy moudřejší, starší nemusejí mít nejlepší úsudky.

32:10  A proto říkám: Naslouchejte mi, teď zas já vyslovím své mínění.

32:11  Dokud jste mluvili, já jsem čekal, pečlivě jsem naslouchal vašim úvahám. Dokud jste hledali správná slova,

32:12  pozorně jsem vás sledoval. Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl, nikdo jste pro něj nenašli odpověď.

32:13  Jen neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení, Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘

32:14  Jobovy řeči mi nebyly určeny, já bych však neodpovídal jako vy.

32:15  Zaraženi jsou, bez odpovědi, nemají, co by k tomu dodali!

32:16  To mám čekat dál, když už nic neříkají, když stojí na místě, odpověď nemají?

32:17  Je tedy řada na mně, já teď promluvím, teď zas já vyslovím své mínění.

32:18  Jsem totiž přímo přeplněný slovy, duch mi roztahuje všechny vnitřnosti.

32:19  Jak víno bez průduchu jsou mé útroby, jak nové měchy plné k prasknutí.

32:20  Musím promluvit, abych si ulevil, otevřu ústa a odpovím!

32:21  Nikomu jistě nebudu stranit, nikomu nechci lichotit.

32:22  Lichotit totiž ani neumím – to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!“

Chapter 33

33:1  „Tak tedy, Jobe, slyš mou řeč, všemu, co říkám, dobře naslouchej.

33:2  Pozor, už ústa otvírám, slova mi začínají proudit z jazyka.

33:3  Z upřímného srdce má řeč pramení, mé rty vyjevují čisté poznání.

33:4  Duch Boží mě přece učinil, dech Všemohoucího mě oživil.

33:5  Odpověz mi, pokud to dokážeš, předlož mi svou při, postav se!

33:6  Hle, jsem ti rovný před Bohem, i já jsem přece z hlíny uhněten.

33:7  Nelekej se mě tedy a neměj strach, nebudu na tebe silně naléhat.

33:8  Na vlastní uši jsem tě slyšel říct, co jsi v mé přítomnosti prohlásil:

33:9  ‚Jsem zcela ryzí, nijak jsem nechybil, jsem nevinný a nemám hřích.

33:10  Bůh však proti mně hledá záminky – myslí si, že jsem jeho protivník.

33:11  Nohy mi svírá do klády, na každém kroku na mě dohlíží!‘

33:12  V tom se však mýlíš, to ti povídám, Bůh přece převyšuje člověka!

33:13  Proč si tedy na něj stěžuješ, že nedává na vše odpověď?

33:14  Bůh totiž mluví jednou i podruhé, člověk to ale sotva postřehne.

33:15  Ve spánku, v noční vidině, když lidi zmáhá těžký sen, když na lůžku leží v dřímotě,

33:16  tehdy Bůh lidem otevírá uši a svými hrozbami je děsí.

33:17  To aby člověka od skutku odvrátil, aby mu v jeho pýše zabránil,

33:18  aby jeho duši uchránil od jámy, aby jeho život nepronikl šíp.

33:19  Anebo ho na lůžku trestá bolestí, takže má v kostech stálé hlodání,

33:20  až se mu pokrm k smrti protiví a ztratí pomyšlení i na pochoutky.

33:21  Hubne tak, že z očí ztrácí se, dříve skryté kosti vystupují ven.

33:22  Jeho duše naklání se do jámy, vykročil poslům smrti vstříc.

33:23  Bude-li však anděl při tom člověku, prostředník, jeden z tisíců, který prohlásí jeho nevinu,

33:24  smiluje se nad ním a řekne: ‚Vysvoboď jej, Bože, ať do jámy neklesne, nalezl jsem za něj výkupné!‘

33:25  Jeho tělo se pak jako dítě uzdraví, do dnů svého mládí se náhle navrátí.

33:26  Bude se modlit k Bohu a on si ho oblíbí, znovu spatří jeho tvář s jásáním a Bůh mu navrátí jeho blahobyt.

33:27  A tehdy vyjde k lidem se slovy: ‚Hřešil jsem a právo převrátil, nedostal jsem však, co jsem zasloužil.

33:28  Bůh mě vykoupil, abych nešel do jámy, uvidím světlo a budu žít!‘

33:29  Toto vše tedy dělá Bůh dvakrát i třikrát při člověku,

33:30  aby jeho duši odvrátil od jámy, ve světle živých aby mohl žít.

33:31  Dej pozor, Jobe, naslouchej mi, mlč a já promluvím.

33:32  Máš-li co říci, odpověz mi, mluv – chtěl bych tě obhájit!

33:33  Pokud ne, potom naslouchej mi, mlč a já tě moudře poučím.“

Chapter 34

34:1  A Elihu mluvil dál:

34:2  „Slyšte má slova, mudrci, vy znalci, naslouchejte mi.

34:3  Vždyť ucho umí rozlišovat slova, jako umí jazyk pokrm ochutnat.

34:4  Rozhodněme sami, co je správné, co je dobré, tu spolu posuďme.

34:5  Job prohlašuje: ‚Jsem nevinen, a Bůh mi právo odepřel.

34:6  I když jsem poctivý, jsem brán za lháře, mé rány se nehojí, ač jsem nic neproved!‘

34:7  Je snad Jobovi někdo podobný? Rouhá se, jako by vodu pil!

34:8  Dává se do spolku se zločinci, řadí se mezi ničemy!

34:9  Vždyť říká: ‚Člověku není k ničemu usilovat o Boží oblibu!‘

34:10  Ať mě slyší každý, kdo rozum má: Bůh přece nic zlého nedělá, Všemohoucímu je křivda vzdálená.

34:11  Každému ovšem jeho skutky odplácí, chová se k lidem, jak si kdo zaslouží.

34:12  Bůh v žádném případě nebude jednat zle, Všemohoucí nemůže právo převracet.

34:13  Kdo mu asi svěřil zem? Kdo mu předal celý svět?

34:14  Kdyby ho jen tak napadlo svůj dech, svého ducha odejmout,

34:15  všechno živé by rázem pomřelo, lidstvo by se bylo do prachu vrátilo!

34:16  Máš-li tedy rozum, poslouchej, na moje slova pozor dej:

34:17  Jak by mohl vládnout ten, kdo právo nesnáší? Chceš snad Mocného a Spravedlivého odsoudit?

34:18  Vždyť on i králi řekne: ‚Jsi ničemník!‘ a šlechticům: ‚Vy zločinci!‘

34:19  On ani knížatům nestraní, nestaví velmože před nuzáky – dílo jeho rukou jsou jeden jak druhý!

34:20  Uprostřed noci náhle umírají, i mocní se zachvějí a musí pryč, odstraněni jsou bez lidské pomoci.

34:21  Očima sleduje cesty všech lidí, každý jejich krok on dobře vidí.

34:22  Není temnoty a není příšeří, kde by se zločinci před ním schovali.

34:23  Bůh nemusí shromažďovat další důkazy, aby se k němu člověk na soud dostavil.

34:24  Mocné rozdrtí bez ptaní, jiné pak dosadí místo nich.

34:25  O jejich skutcích dobře ví, v noci je svrhne, a jsou zničeni.

34:26  Ztrestá je za jejich zločiny veřejně a všem na očích.

34:27  To proto, že od něj odešli a na jeho cesty vůbec nedbali.

34:28  Křik chudých kvůli nim k Bohu vystoupil a on vyslýchá křik ubohých.

34:29  Když ale mlčí, kdo ho odsoudí? Když skryje svou tvář, kdo ho uvidí? On přitom bdí nad lidmi i národy,

34:30  tak aby bezbožní vládnout nemohli a nesváděli lidi do pasti.

34:31  Co kdybys tedy Bohu pověděl: ‚Zhřešil jsem, už se to nestane;

34:32  pokud co nevidím, prosím pouč mne, a pokud jsem křivdil, bylo to naposled.‘

34:33  Má snad Bůh odplácet podle tebe, když se ti to nelíbí podle něj? Ty sám si vyber, ne já za tebe, pověz nám, co ses dozvěděl!

34:34  Všichni rozumní mi to potvrdí i moudří mě slyší a souhlasí:

34:35  Job vůbec neví, o čem hovoří, v jeho slovech není špetka soudnosti!

34:36  Jen ať je Job zkoušen ještě víc, vždyť tu odpovídá jako hanebník!

34:37  Vždyť jenom vrší jeden hřích na druhý, šíří mezi námi pochyby a mluví proti Bohu víc a víc!“

Chapter 35

35:1  A Elihu mluvil dál:

35:2  „Myslíš si, že máš právo říkat: ‚Jsem spravedlivější než Bůh‘?

35:3  Říkáš totiž, co prý tím získáš: ‚Co z toho mám, být bez hříchu?‘

35:4  Na tyhle řeči ti tedy odpovídám a s tebou i tvým přátelům:

35:5  Podívej se k nebi, jen pohlédni, pozoruj mraky – jsou vyšší, než jsi ty.

35:6  Když budeš hřešit, co mu způsobíš? Když rozmnožíš své viny, jak mu ublížíš?

35:7  Když budeš spravedlivý, jak ho tím obdaříš? Co by si od tebe mohl vzít?

35:8  Tvá ničemnost škodí člověku jako ty, tvou spravedlnost pocítí jen smrtelník!

35:9  Lidé úpějí pod hrozným útlakem, pod vládou mocných křičí o pomoc.

35:10  Nikdo však neptá se: ‚Co Bůh, můj Stvořitel, který písněmi rozeznívá noc,

35:11  který nás vyučuje i skrze dobytek a který nám na ptácích ukazuje moudrost?‘

35:12  Když tedy volají a on se nehlásí, je to pro zpupnost těch lidí zlých.

35:13  Je to marné, Bůh je neslyší, Všemohoucí je pomíjí!

35:14  Co teprve, říkáš-li, že ho nikde nevnímáš, že tvá pře leží u něj a ty na něj čekáš,

35:15  že prý ve svém hněvu nikdy netrestá a že se o ničemnost vůbec nestará!

35:16  Job si tu však otevírá ústa naprázdno – mluví dál a dál, a přitom neví co!“

Chapter 36

36:1  A Elihu pokračoval dál:

36:2  „Měj se mnou trochu strpení a povím ti, co lze v Boží prospěch ještě říct.

36:3  Z veliké dálky přináším poznání, svého Stvořitele tu obhájím.

36:4  Má slova opravdu nejsou žádné lži, máš tu člověka skvělých znalostí.

36:5  Hle, Bůh je mocný a není váhavý, je mocný a v srdci rozhodný.

36:6  Ničemy jistě nenechává žít, k právu pomáhá ubohým.

36:7  Neodvrací zrak od poctivých, na trůn je s králi posadí, aby je povýšil až navěky.

36:8  Jsou-li však spoutáni řetězy, v provazech bídy jsou-li chyceni,

36:9  tehdy jim ukazuje, co provedli, čím se provinili a jak zpyšněli.

36:10  Otevírá jim uši, aby je poučil, říká jim, že se mají od zla odvrátit.

36:11  Pokud poslechnou a budou mu sloužit, dožijí své dny ve štěstí, svá léta v samé radosti.

36:12  Pokud však neposlechnou, zahubí je šíp, zahynou vlastní nevědomostí.

36:13  Bezbožní ve svém srdci hněv si střádají, o pomoc nevolají ani spoutáni řetězy.

36:14  Uprostřed mládí proto zmírají, končí svůj život mezi smilníky.

36:15  Bůh zachraňuje ubohé jejich bídami, otevírá jim uši soužením.

36:16  Ano, i tebe zve zprostřed úzkosti do nekonečné svobody, ke stolu obtíženému jídlem nejlepším.

36:17  Ty jsi však obtížen soudem ničemných, soud a spravedlnost se tě zmocňují!

36:18  Pozor, ať se nedáš zlákat hojností, ať tě nesvádějí veliké úplatky.

36:19  Myslíš, že ti bohatství pomůže z úzkosti, ať už se snažíš sebevíc?

36:20  Nedychti po noci, kdy lidé mizí ze svých míst.

36:21  Neopovažuj se ke zlu obrátit, i když se ti líbí víc než strádání!

36:22  Hle, Bůh je ve své moci vznešený. Který učitel je mu podobný?

36:23  Kdo mu může vytknout jeho způsoby? Kdo mu smí říci: ‚Pácháš bezpráví‘?

36:24  Pamatuj, že jeho dílo musíš velebit; lidé je oslavují svými písněmi.

36:25  Všichni smrtelníci to dílo spatřují, člověk je vidí aspoň zpovzdálí.

36:26  Hle, Bůh je veliký nad naše chápání, jeho léta nelze ani vypočíst!

36:27  On z moře vynáší kapky do výšky, aby se v jeho mlze na déšť srážely,

36:28  aby se pak z mraků proudem valily a skrápěly lidstvo v hojnosti.

36:29  Což někdo rozumí, jak se mračna stahují a jak z jeho stanu hřmí?

36:30  Hle, jak kolem sebe šíří blesky, jak jimi pokrývá mořské hlubiny!

36:31  Takovým způsobem spravuje národy, takto jim opatřuje pokrm v hojnosti.

36:32  Ve svých dlaních svírá blesky, velí jim zasáhnout jejich cíl.

36:33  Vypovídá o něm jeho burácení – on bouří hněvem proti bezpráví!“

Chapter 37

37:1  „Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.

37:2  Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází!

37:3  Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří.

37:4  Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.

37:5  Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání.

37:6  Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘ lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘

37:7  Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání.

37:8  I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších.

37:9  Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší.

37:10  Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny.

37:11  Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým.

37:12  Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.

37:13  Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl.

37:14  Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej.

37:15  Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk?

37:16  Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše?

37:17  Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem,

37:18  můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?

37:19  Pouč nás tedy, co mu máme říct – pro tmu si neumíme ani řeč připravit!

37:20  Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení?

37:21  Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil.

37:22  Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil!

37:23  Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.

37:24  Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí.“

Chapter 38

38:1  Vtom Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:

38:2  „Kdo to zatemňuje mé záměry řečmi, v nichž není poznání?

38:3  Jako muž si teď vyhrň rukávy, budu se tě ptát a ty mě poučíš:

38:4  Kde jsi byl, když jsem zemi založil? Jen pověz, když tomu rozumíš.

38:5  Kdo určil její rozměry? To jistě víš! Kdopak ji mírou přeměřil?

38:6  Do čeho jsou zapuštěny její základy? Kdo položil její kámen úhelný,

38:7  když jitřní hvězdy sborem zpívaly a všichni Boží synové jásali radostí?

38:8  Kdo že to dveřmi moře uzavřel, když se tehdy z lůna vyvalilo ven,

38:9  když jsem je přioblékl oblakem, zahalil mračnem jako do plenek,

38:10  když jsem mu vytyčil meze své, závory osadil na dveře

38:11  a řekl: ‚Smíš až sem, a dál už ne, tvé vzduté vlny se zlomí zde‘?

38:12  Poručil jsi jitru někdy v životě, ukázals někdy místo Jitřence,

38:13  aby uchopila zem za okraje a ničemy z ní hnala ven?

38:14  Tehdy se země tvaruje jak jíl pod pečetí, jak roucho začíná hýřit barvami.

38:15  Ničemové tehdy své světlo ztrácejí, jejich napřažená paže se přerazí.

38:16  Pronikls tam, kde moře pramení, prošel ses po dně propasti?

38:17  Odhalily se ti brány smrti? Spatřil jsi brány temnoty?

38:18  Pochopils zemské rozměry? Jen pověz, když všemu rozumíš!

38:19  Kudy vede cesta k příbytku světla? A kde přebývá temnota?

38:20  Umíš je dovést na jejich místa? Znáš stezku do jejich domova?

38:21  Dávno ses narodil, jistě to znáš, délka tvého života je nesmírná!

38:22  Dostal ses do sněžných skladišť, viděl jsi, kde se kroupy skladují,

38:23  které uchovávám pro čas soužení, pro dny bojů a válčení?

38:24  Kudy vede cesta, kterou se štěpí blesky? Odkud se východní vítr žene na zemi?

38:25  Kdo vyryl koryto vodní průtrži a dráhu pro mrak bouřkový,

38:26  aby zaléval liduprázdnou zemi i poušť, kde nikdo nebydlí,

38:27  aby zavlažil opuštěné trosky a novou trávu nechal vyrašit?

38:28  Má snad déšť otce? Kdo počal rosné krůpěje?

38:29  Z kterého lůna vyšel led? Kdo rodí jíní nebeské,

38:30  když voda ztvrdne na kámen, povrch propasti když zamrzne?

38:31  Umíš Plejády pouty připoutat anebo povolit Orionův pás?

38:32  Dáváš v jejich čas vyjít planetám, vedeš Medvědici a její mláďata?

38:33  Ovládáš nebeská pravidla? Zařídíš, aby se jimi země řídila?

38:34  Dokážeš na mrak zavolat, aby tě vodní průtrž zalila?

38:35  Umíš na cestu blesky vysílat? Ohlásí se ti: ‚Zde nás máš‘?

38:36  Kdo moudrost ibisovi dal, kdo vložil rozum do kohouta?

38:37  Kdo má tu moudrost, aby mraky spočítal, kdo nebeské džbány může vylévat,

38:38  když se prach speče jako slitina, když hlína pevně drží ve hroudách?

38:39  Umíš ulovit kořist pro lvici, můžeš hlad lvíčat nasytit,

38:40  když se krčí ve svých peleších, když v úkrytu v houští číhají?

38:41  Kdo připravuje pokrm krkavci, když jeho mláďata k Bohu volají, když bloudí kolem a nemají co jíst?

Chapter 39

39:1  Víš snad, kdy rodí kamzíci? Bdíš nad laněmi, když sléhají?

39:2  Počítáš měsíce jejich březosti? Znáš čas, kdy mají porodit?

39:3  Tehdy se skloní a mladé vrhají, přichází konec jejich bolestí.

39:4  Jejich mladí pak venku nabírají sil, až jednou odběhnou a už se nevrátí.

39:5  Kdo divokého osla pustil na svobodu? Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?

39:6  Dal jsem mu za domov pustou planinu, jeho příbytkem je solná poušť.

39:7  Může se posmívat hlučícímu městu, nemusí poslouchat pokřik biřiců.

39:8  Co najde v kopcích, to má za pastvu, hledá si kdejakou zelenou bylinu.

39:9  Bude ti buvol ochoten sloužit? Bude nocovat ve tvé stáji?

39:10  Můžeš ho provazy udržet u brázdy? Bude za tebou orat v údolích?

39:11  Spolehneš na něj, když má tolik síly? Svěříš mu snad své úkoly?

39:12  Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní, že shromáždí, cos vymlátil?

39:13  Pštrosice křídly radostně mává, jako by měla perutě s peřím čápa.

39:14  Jenže svá vejce na zemi zanechává, aby se v písku zahřála.

39:15  Nedbá, že je rozšlápne něčí noha, že je divá zvěř může rozdupat.

39:16  Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla; že zmaří své úsilí, o to se nestará.

39:17  Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval, ani trochu rozumu jí zdědit nenechal.

39:18  Když ale vyskočí a do běhu se dá, koni i s jezdcem se může smát!

39:19  Jsi to ty, kdo dává sílu koni? Umíš mu hřívou šíji ozdobit?

39:20  Necháš ho skákat jako luční kobylky? Jeho hrdé ržání bázeň nahání!

39:21  Rozjařen silou divoce hrabe kopyty, už už vyrazit zbraním naproti.

39:22  Směje se strachu, vůbec se nebojí, před mečem nechce o krok ustoupit.

39:23  Po boku mu chřestí toulec se šípy, kopí a šavle se blýskají.

39:24  Chvěje se vzrušením, hltá dálky, když zazní polnice, nic ho nezdrží.

39:25  Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘ pach bitvy zdálky ucítí, hřímání velitelů a všechen křik.

39:26  Řídí se sokol tvým rozumem, když k letu na jih křídla rozestře?

39:27  Vznese se orel na tvůj povel, aby si stavěl hnízdo ve výšce?

39:28  Na skále bydlí, na ní nocuje, skalní útes mu hradem je.

39:29  Odtud se rozhlíží za pokrmem, očima hledí do dálek.

39:30  Jeho mláďata chtějí hltat krev; kde jsou mrtvoly, tam je hned!“

Chapter 40

40:1  Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi:

40:2  „Napraví Všemohoucího, kdo se s ním chce přít? Kdo obviňuje Boha, ať na to odpoví!“

40:3  Job na to Hospodinu řekl:

40:4  „Jsem příliš nicotný – co ti mám říkat? Kladu si ruku na ústa.

40:5  Mluvil jsem jednou nebo i dvakrát. Nemám co odpovědět ani dodávat.“

40:6  Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:

40:7  „Jako muž si teď vyhrň rukávy, budu se tě ptát a ty mě poučíš:

40:8  Chceš snad mou spravedlnost zpochybnit? Chceš mě odsoudit, abys byl bez viny?

40:9  Máš sílu jako Bůh ve svém rameni? Zahřímáš hlasem jemu podobným?

40:10  Zkus se ozdobit velebnou vznešeností, obleč se do slavné nádhery!

40:11  Svému hroznému hněvu průchod dej, pohleď na všechny pyšné a poniž je.

40:12  Pohleď na všechny pyšné a pokoř je, rozdrť ty darebáky na místě.

40:13  Naráz je pohřbi do země, ať mají tváře v hrobě zastřené!

40:14  Já sám pak budu chválit tě – vždyť tě zachraňuje vlastní pravice!

40:15  Jen se na behemota podívej, stejně jako tebe jsem stvořil jej; živí se trávou jako dobytče.

40:16  Jen se podívej, jakou má sílu v bedrech, jak mocné svaly na břiše!

40:17  Ocasem houpe jako cedrem, šlachy na stehnech pevně spletené.

40:18  Kosti má jako bronzové válce, končetiny jako tyče železné.

40:19  On stojí v čele Božích děl, meč na něj vztáhne jen jeho Stvořitel!

40:20  Hory mu odvádějí povinný poplatek, poblíž dovádí všechna polní zvěř.

40:21  Do stínu trnovníků ulehne, v rákosí bažin skrývá se.

40:22  Trnovníky ho přikrývají stínem, říčními vrbami je obklopen.

40:23  Když řeka vzedme se, on se nelekne, má klid, i když mu Jordán k tlamě dosáhne.

40:24  Kdopak ho může chytit do sítě? Vrazí mu někdo kroužek do nozder?

40:25  Vytáhneš leviatana udicí, stáhneš mu jazyk provazy?

40:26  Provlečeš mu smyčku nozdrami, probodneš mu hákem čelisti?

40:27  Bude tě zkoušet uprosit, bude se ti snažit vlichotit?

40:28  Bude chtít s tebou smlouvu uzavřít, aby ti sloužil navždycky?

40:29  Nebo se s ním jak s ptáčkem pomazlíš? Dáš ho na vodítko dcerkám na hraní?

40:30  Že by ho obchodníci dobře prodali? Mohli by ho kupci porcovat na kusy?

40:31  Pokryješ jeho kůži oštěpy? Trefíš ho harpunami do hlavy?

40:32  Opovaž se na něj ruku položit! Pomysli na ten boj a už to nezkusíš!

Chapter 41

41:1  Nikdo proti němu nemá žádnou naději, pouhý pohled na něj člověka porazí.

41:2  Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil – kdo by se tedy proti mně postavil?

41:3  Kdo mě chce vyzvat, ať mu zaplatím? Všechno pod nebem je mým vlastnictvím!

41:4  Nechci pomlčet o jeho údech, o jeho síle a skvělé postavě:

41:5  Kdo ho z jeho pláště vysvlékne? Kdo pronikne jeho dvojité pancíře?

41:6  Vrata jeho tlamy kdopak rozevře? Jeho zuby všude kolem šíří děs!

41:7  Řady šupin si nese na hřbetě, jako pečetí jsou pevně spojené.

41:8  Jedna přiléhá ke druhé, ani vzduch mezi nimi neprojde.

41:9  Jsou k sobě navzájem těsně semknuté, drží pohromadě, nic nerozdělí je.

41:10  Když si odfrkne, jako když třeskne blesk, úsvit se rozzáří pod jeho pohledem.

41:11  Z jeho tlamy září pochodeň, roj jisker létá kolem něj.

41:12  Dým se mu valí od nozder, jako když rákos hoří pod kotlem.

41:13  Svým dechem rozžhaví uhlí řeřavé, jeho tlama šlehá plamenem!

41:14  Síly je plná jeho šíje a předchází ho děs.

41:15  Svaly mu pevně drží na těle, tvrdé jak slitina – nezachvějí se.

41:16  Srdce má tvrdé na kámen, jak spodní žernov tvrdé je.

41:17  Když se zvedne, bojí se i bohové, když sebou trhne, jsou strachy bez sebe.

41:18  Zasáhnout ho mečem je zcela zbytečné, stejně tak kopím, šípem či oštěpem.

41:19  Železo je pro něj slámě podobné, bronz považuje za dřevo trouchnivé.

41:20  Šípy ho nezaženou na útěk, kamenů z praku si všímá jako plev.

41:21  Za stébla slámy považuje kyje, mávání šavlí směje se.

41:22  Ostré střepy mu rostou na břiše, stopu nechává jak brány blátem vláčené.

41:23  Hlubina kvůli němu jako v kotli vře, moře pění jak voňavkářův kelímek.

41:24  Ve vodě za ním brázda třpytí se, jako by šediny narostly hlubině.

41:25  Nikdo na zemi mu není podoben – je stvořen zcela bez bázně.

41:26  Na všechno povýšené svrchu dívá se, všem pyšným šelmám kraluje!“

Chapter 42

42:1  Job na to Hospodinu řekl:

42:2  „Uznávám, že jsi všemocný a že nic nepřekazí tvé úmysly.

42:3  Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry, a přitom nemá poznání?‘ Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí, o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání.

42:4  Řekl jsi: ‚Poslouchej a já promluvím, budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘

42:5  Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji.

42:6  Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím pokání!“

42:7  Když Hospodin domluvil tato slova k Jobovi, promluvil k Elifazovi Temanskému: „Hořím hněvem proti tobě a tvým dvěma přátelům, protože jste o mně nemluvili pravdivě jako můj služebník Job.

42:8  Proto si teď vezměte sedm býků a sedm beranů a jděte za mým služebníkem Jobem. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Jen proto, že dám na něj, vás hanebně nepotrestám. Nemluvili jste totiž o mně pravdivě jako můj služebník Job.“

42:9  Elifaz Temanský, Bildad Šuchský a Sofar Naámský tedy šli a udělali, co jim Hospodin řekl. A Hospodin Joba vyslyšel.

42:10  Když se Job modlil za své přátele, Hospodin obrátil jeho úděl a dal Jobovi dvakrát více, než co měl dřív.

42:11  Všichni jeho bratři a sestry i všichni jeho dřívější známí přišli za ním a hodovali s ním v jeho domě. Litovali ho a těšili kvůli všem těm neštěstím, která na něj Hospodin uvedl. Každý z nich mu dal kousek stříbra a jednu zlatou náušnici.

42:12  Hospodin tedy Jobovi nakonec požehnal více než na počátku. Měl totiž 14 000 ovcí, 6000 velbloudů, 1000 párů dobytka a 1000 oslic.

42:13  Měl také sedm synů a tři dcery.

42:14  Jedné dal jméno Jemima, druhé Kesia a třetí Keren-hapuch.

42:15  V celé zemi nebyly tak krásné ženy jako dcery Jobovy. A otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.

42:16  Potom Job žil ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a děti svých dětí až do čtvrtého pokolení.

42:17  Nakonec Job zemřel stár a nasycen životem.